Můj cíl je hrát stabilně v Plzni, plánuje hokejový útočník Jakub Pour

První hokejové krůčky udělal doma na zahradě. Doslova. V Mirošově, kde rokycanský rodák Jakub Pour žije, totiž jeho otec nechal vybudovat malé kluziště, kde ho učil základům na bruslích. "Brusle byly určitě můj první větší dárek k Vánocům. Táta dřív hokej hrával, nižší soutěže za Rokycany i Mirošov. Bylo jasné, že mě k němu povede," svěřuje se 19letý útočník Škody.

V uplynulé sezoně Pour poprvé nakoukl do extraligy. V listopadu 2017 si odbyl křest v Jihlavě, hned ve třetím startu proti Brnu si připsal i první trefu v nejvyšší soutěži. Bylo to 5. ledna, v den jeho devatenáctých narozenin. Nakonec rokycanský rodák odehrál patnáct zápasů s bilancí dvou branek a dvou asistencí. Teď dál bojuje své místo v extraligovém týmu, na přelomu roku si navíc splnil další velký sportovní sen ­- s českou reprezentací do 20 let startoval na světovém šampionátu v Kanadě.

Vraťme se na začátky. Kudy ze hřiště na zahradě vedla cesta až do Plzně?
Někdy ve čtyřech letech mě táta přivedl do Rokycan na zimní stadion. A hned mě to chytlo, s hokejem jsem od té chvíle svázaný. Od páté třídy už jsem v Plzni. Rodiče si užili, když byl ranní trénink, vstávali jsme někdy v pět. Teď už je to v pohodě, mám řidičák a jezdím sám.

Hned při třetím startu v nejvyšší soutěži jste si připsal i premiérový gól. Máte ten puk schovaný?
Samozřejmě. První gól přišel v Brně, ten druhý proti Třinci byl dokonce vítězný. Oba puky jsou vystavené doma v malé vitrínce. Ale musím se dívat dopředu, tohle už je pryč. Věřím, že když budu dál makat a snažit se hodně střílet, přijdou další úspěchy.

Jeden z nich máte za sebou, účast na juniorském mistrovství světa. Jak jej hodnotíte?
Byl jsem šťastný, že jsem se tam dostal. Bohužel, žádnou velkou díru do světa jsme neudělali. Čtvrtfinálové vyřazení s Amerikou bylo zklamáním. Měli jsme silný tým, ale soupeře jsme nepřehráli. Nezvládli jsme to. Co říct, zpátky už to nevrátím... Někdo to hodnotil tak, že se střelecky, s výjimkou Martina Kauta, neprosazovaly největší opory týmu. Ale jsem jeden tým, měli jsme za to víc vzít víc my z dalších formací.

Konečnou nominaci trenér Václav Varaďa vyřkl až v Kanadě, po dvou přípravných utkáních. Byl jste hodně nervózní, jestli v ní zůstanete?
Odehráli jsme před turnajem utkání proti Slovákům a Američanům. Snažil jsem se v nich předvést co nejlepší výkon. Samozřejmě jsem byl ve velkém očekávání, jak to dopadne. Když pak druhý den pan Varaďa oznámil jména a já mezi nimi nechyběl, byl jsem hrozně šťastný.

Kouč Varaďa působí hodně přísným dojmem, je takový i v osobním kontaktu?
Především je to skvělý trenér. Má přirozenou autoritu, připravil nás výborně. Bohužel, my na ledě jsme to nezvládli. Ale je pravda, že většinou stačí, aby se na někoho podíval a je vám jasné, co se děje...

Nastupoval jste většinou ve čtvrté formaci, jaké měla úkoly?
Udržet se na kotouči, udělat co největší neplechu v útočném pásmu. A přidat i nějaké góly. To se nám bohužel nepovedlo. Ale snažili jsme se hrát nejlepší hokej, co umíme. A snad se to trošku dařilo. Partu jsme měli výbornou, táhli jsme všichni za jeden provaz. Popravdě, nevím, co jsme měli udělat víc, abychom se dostali do bojů o medaile.

Přesto, jak jste si užil atmosféru juniorského šampionátu?

Skvěle. Základní skupinu jsme odehráli v Rogers Areně, kde hraje Vancouver NHL. Na čtvrtfinále s Američany jsme přejížděli do Victorie, i tam byla úžasná kulisa. Když si vzpomenu na zápas proti domácí Kanadě, na který přišlo dvacet tisíc lidí, na to nikdy nezapomenu.

Máte za sebou dosavadní vrchol kariéry, jaké jsou vaše další plány?
Můj cíl je hrát stabilně v Plzni. Když jsem se v minulé sezoně dostal do týmu a něco odehrál, cítil jsem, že je to i šance dostat se na dvacítky. To se mi splnilo, jsem moc spokojený. Teď se budu snažit napevno usadit v sestavě Škodovky, to je pro mě priorita.