Marek Sýkora, někdejší ligový útočník oslavil významné životní jubileum

Další legendou plzeňského hokeje, která nedávno oslavila sedmdesátiny, je Marek Sýkora. Někdejší ligový útočník, později vynikající trenér a ještě nedávno uznávaný spolukomentátor České televize oslavil významné životní jubileum loni v listopadu.

„Je jasné, že na trénování už to není. Hokej je rychlý, dynamický, je to obrovský kvapík. A to se týká i rychlosti rozhodování, okamžitých reakcí na střídačce. V sedmdesáti letech už tohle tempo nemůžete zvládnout odpovídajícím způsobem,“ svěřil se Marek Sýkora.

Vyrůstal v rodném Kladně jako syn legendárního kouče Vlastimila Sýkory. A hokeji věnoval i on celý svůj život. Plzeň, Pardubice a ruský Magnitogorsk dotáhl jako trenér až do finále, působil i v běloruském Minsku, vedl české reprezentační výběry do 18 a do 20 let.

Několikrát vám těsně utekl titul. Hodně vás to mrzí?

Pozor, jeden zlatý úspěch v kariéře mám. Bylo to v roce 1968, kdy jsem získal titul juniorského mistra Evropy ve Finsku. Byl jsem tehdy dobrý hráč a v nároďáku jsem nebyl z protekce, že můj táta byl úspěšný trenér. Byl jsem tam s Vláďou Bednářem, Bohoušem Ebermannem, Vláďou Martincem nebo Jirkou Crhou. Takže i ten absolutní vrchol jsem poznal. Ale je pravda, že jako trenérovi mi to vždycky uteklo.

Kdy byl triumf nejblíž?

V Rusku, při mé první sezoně v Magnitogorsku. Finále se hrálo ještě na tři vítězství, my jsme vedli 2:1 na zápasy. Jenže čtvrtý v Omsku i pátý na domácím ledě jsme prohráli po nájezdech. Navíc ty poslední nájezdy rozhodl Jarda Bednář. Tam jsem byl titulu nejblíže. Ale už jsem se s tím za ta léta smířil, asi v tom byl i nějaký osud.

Co Plzeň a památné finále proti Trenčínu na jaře 1992?

Proti nám stál ohromně silný tým. Pálffy, Petrovický, Jánoš, další skvělí hráči. Zato nám ve finále scházeli kvůli zranění dva klíčoví hokejisté, Radek Kampf s Pepou Řezníčkem. K tomu ještě památný druhý puk na ledě a náš neuznaný gól ve čtvrtém utkání v Trenčíně. Nevyšlo to. Pak jsem byl ve finále ještě s Pardubicemi proti Olomouci, ale to bylo složité. Ve finále byl tým zdravotně ještě víc zdecimovaný, než ten plzeňský. Tam to na titul dotáhnout nešlo.

Poslední roky jste byl hokejovým expertem v České televizi, získal si v téhle roli velký respekt. Co vám teď schází víc, trénování nebo práce ve studiu?

Jednou z mých lepších vlastností je, že mi nedělá problém se příliš neohlížet a nevracet. Je to za mnou. Práce v televizi byla krásná zkušenost. Jste mezi mladými, našel jsem tam řadu přátel, jste stále v obraze. Zapomenete při tom na zdravotní trable, i když naštěstí žádné fatální nemám. Takže zatímco trénování mi nechybí, u té televize musím trošičku přiznat, že ano. Ale to neznamená, že na svém rozhodnutí budu něco měnit.

Sledujete nyní českou extraligu pečlivě?

Detailně ne, vybírám si. Třeba ty, v nichž nastupují moji svěřenci, hráči z bývalé reprezentační osmnáctky či dvacítky. V Plzni občas chodím na hokej osobně.

Vidíte nyní v naší nejvyšší soutěži výraznou hokejovou osobnost?

Chci především říci, že v rámci toho, co dnešní doba přináší, není extraliga špatná. V tom s některými lidmi nesouhlasím. Dokonce si myslím, že je zajímavější než loni. Jistě, volá se po velkých jménech. Ale kde je sehnat? Peníze na to ty kluby prostě nemají. I tak se objevují, je skvělé, že se do Plzně vrátil Honza Kovář, v Brně hraje Tomáš Plekanec. Výbornou sezonu má liberecký Marek Kvapil. Pravák, který umí skvěle řešit situace, má výbornou střelu. A nesmím zapomenout na Milana Gulaše.  Ve Švédsku dozrál, jeho bruslení a schopnost udržet se na puku jsou na vynikající úrovni. Každopádně hráč pro národní tým.

Jak hodnotíte práci nastupující generace trenérů v extralize?

Je dobře, že tady jsou. A držím jim palce, aby měli odvahu nasazovat mladé hráče. Fandím libereckému Filipovi Pešánovi, i když mnohým může připadat nesympatický. Je progresivní, má výborně našlápnuto. Stejně tak se mi líbí práce Jakuba Petra ve Vítkovicích a mezi mladé patří Venca Varaďa v Třinci. U něj je ale ještě aspekt, že Třinec je ekonomicky silný klub a dokáže postavit velmi kvalitní kádr. Kvalitní práci dělá samozřejmě i Láďa Čihák v Plzni, i když s ním jsem se ještě neměl možnost setkat a osobně popovídat. Každopádně vidím jako dobrou cestu, aby trenéři byli zároveň generálními manažery. Ať mají volnou ruku, jak tým postavit. A mít za něj plnou zodpovědnost.