Joel Kayamba: Z ulic Kinshasy až do fotbalové Plzně

"V Africe je sen každého dostat se do Evropy. A fotbal nás tam může dostat." Tak začal příběh, pod kterým je podepsaný Joel Ngandu Kayamba, šestadvacetiletý fotbalový záložník, který se začátkem ledna připojil k plzeňské Viktorii. Ta si ho pojistila už loni v září, ale podzim ještě strávil v Opavě, které v předchozí sezoně výrazně pomohl k postupu do nejvyšší soutěže.

„Je to pro mě velký krok,“ vyznal se Kayamba po přestupu, kterým se stal nejdražším hráčem Opavy v historii klubu. Ta slova vyřkl skvělou češtinou. V Česku si totiž našel i manželku, vychovávají spolu dvě děti. A rodák z Demokratické republiky Kongo se domluví také africkým jazykem lingala, francouzsky či anglicky.

Kde jste se vlastně naučil hrát fotbal?
V ulici na kraji Kinshasy, hlavního města Konga ve středu Afriky. My nemáme žádná veřejná hřiště, žádné školní areály. My máme domy v okolí, v nichž bydlí pokaždé pár kamarádů. Ti se každý den sejdou na ulici, ze smotaných hadrů udělají míč a hrají. Máme jedinou zábavu, sport. A sport, to se rovná fotbal. Hraje ho každý.

Jak se s ním ale dá dostat do Evropy?
Cesta vede přes mládežnické týmy. V nich ale hrají ti, kteří si to mohou dovolit. Rodina každý měsíc platí velké peníze, aby tě tam naučili fotbal. A pokud peníze nemáte, musíš být tak dobrý, aby tě nechali hrát zadarmo. Pak totiž tuší, že tě můžou někam prodat a vydělat na tobě. Mě do místní akademie vzali, protože jsem talent byl. Přitom jsem už jen ve svém okolí viděl daleko lepší kluky, jen neměli jak to ukázat. Já přišel na trénink, tam jsem předvedl, že si věřím, načež mi řekli, že můžu zůstat. A dali mi kopačky. Moje první kopačky. Bylo mi čtrnáct. Fotbal jsem měl raději než školu, protože do Evropy mě mohl dostat jedině fotbal.

Jak se to nakonec povedlo?
V osmnácti jsem odjel za tátou. Předtím na jednom turnaji přišel agent, že mi domluví zkoušku. Byla ve Francii, kde táta žil, jako spousta lidí z Afriky. Každý u nás si myslí, že ve Francii je všechno. A v Německu, tam že je snadný život. Zkouška byla pět minut, bylo tam padesát hráčů a když tě agent neprotlačí, nemáš šanci. Jsi jen další africkej kluk. Nevěděl jsem, co bude dál. A tam jsem potkal pána, který je ambasadorem pro Česko a nabízel mi, že sežene zkoušku tady.

Začínal jste však v pardubickém krajském přeboru, kde jste nastupoval za Hlinsko.
Můj první dojem ale byl, že tohle je krásná země. Akorát najednou jsme dojeli na vesnici. Nuda. V pět hodin odpoledne nikde nikdo, na ulici prázdno. Na stadionu jsem bydlel v malé místnosti s gaučem. Hned na prvním tréninku jsem pochopil, o jak amatérskou úroveň jde. V šatně měli kluci lednici s pivem, v den zápasu jedli klobásy. Nechápal jsem, že se nechtějí zlepšovat. Jedinou cestou bylo ukázat, že něco umím. Kličkami, góly, přihrávkami... Zabralo to, brzy se v kabině zastavil pán, představil se jako skaut Příbrami. Po čtyřech zápasech za juniorku jsem tam dostal smlouvu. Svoji první opravdovou fotbalovou smlouvu.

Ale do hlavního mužstva se vám tam nepodařilo prosadit, že?
Hrál jsem za juniorku, pak i v Hradci Králové. Já vydržel takový věci. Dvakrát jsem si natrhl sval, když už jsem měl dostat šanci, natáhl jsem si tříslo. Ale bylo pár lidí, kteří mi stále věřili, hlavně jeden pán mi obrovsky pomohl. Ale až v druhé lize v Pardubicích jsem se prosadil. Stal jsem se pro ně klíčovým hráčem, dařilo se mi. A brzy se ozvala Opava, se kterou jsme loni vybojovali postup do první ligy a mně se povedlo dát deset gólů.

Zajímala se o vás Slavia, ale nakonec jste v Plzni. Jaké byly první pocity?
Do Slavie mě nechtěla pustit Opava a ani já necítil, že je to správný krok. Plzeň ano, ta je pro mě obrovský krok. Hrát za Viktorku byl můj sen a teď je to realita. S pár klukama jsem se znal, s ostatními jsem se dal rychle dohromady. A vím, že mě čeká tvrdý boj, kluci tady jsou fotbalově na špičce.

S trenérem Vrbou jste se potkal už loni v létě, to už jste tušil, že vás Plzeň chce?
Vůbec! Bylo to úplně náhodou na Slovensku. Netušil jsem, že do Plzně přestoupím. Poprosil jsem ho o společnou fotografii, chvíli jsme si povídali. A pak se to na podzim všechno seběhlo. Makal jsem, abych se dostal tam, kde dneska jsem. A makat budu dál.

Na Viktorii jste prý dřív také sázel?
To je asi sedm let zpátky, ještě v Kongu. Byl to jediný klub, který jsme tam znali. Oni tenkrát málokdy prohrávali. Vždycky vyhráli, tak jsem na ně sázel.