Lakros jako nový olympijský sport?

V souvislosti s olympijskými hrami se již delší dobu hovoří o počtu a složeních stávajících sportovních disciplín, resp. jejich možné obměně. Poměrně bouřlivé diskuze pak vyvolalo zařazení golfu, ragby či baseballu mezi olympijské sporty, a naopak plánované vyřazení zápasu či moderního pětiboje. V souvislosti se složením olympijských disciplín se přitom nezřídka hovoří též o dalším sportu, lakrosu. Pojďme si jej proto společně představit a posoudit jeho šance na případné zařazení do programu olympijských her.

Pár slov k historii

Lakros, to je především tradiční záležitost severoamerických indiánů. Samotní indiáni jej přitom nevnímali a nevnímají ani jako sport v nynějším slova smyslu, ale jako nedílnou součást jejich života. Proto zřejmě nepřekvapí, že tak jako je za kolébku hokeje označována Kanada, stejné postavení má v lakrosovém světě indiánský kmen Irokézů. Ostatně není divu, s lakrosem jsou mladí indiáni v kontaktu prakticky již od narození. Tyto skutečnosti jen podtrhuje fakt, že lakros je jediný sport, ve kterém mají Irokézové vlastní reprezentační výběr, který se nadto pravidelně na světových šampionátech umisťuje v mužských i ženských kategoriích na předních příčkách. Sluší se dodat, že do České republiky, resp. dřívějšího Československa se však lakros dostal až poměrně v pozdní době, a to přibližně v 70. letech minulého století, kdy se průkopníky tuzemského lakrosu staly týmy Malešic a Jižního města.

Lakros v moderní historii

Současný lakros se od jeho původní indiánské podoby samozřejmě velmi liší. Samozřejmostí moderního lakrosu je tak vybavení jako helma, chrániče a hlavně lakroska, tj. lakrosová hůl z moderních materiálů, i když ani tradiční dřevěné hole pravděpodobně ještě zcela neřekly svoje poslední slovo. Jakkoliv se postupem času lakros rozšířil prakticky do všech koutů světa, hlavní lakrosové mocnosti se i nadále nacházejí na severoamerickém kontinentu – kromě již zmiňovaných Irokézů jsou hlavními lakrosovými epicentry Kanada a USA. Zmiňované státy jsou též dějištěm poloprofesionálních soutěží – boxlakrosové NLL a fieldlakrosové MLL, které se obě pravidelně těší několikatisícovým návštěvám; o jejich popularitě jistě svědčí i fakt, že na ligové zápasy vypisují kurzy i mnohé sázkové kanceláře. Po zmiňovaných týmech však již následuje jistá výkonnostní mezera, na kterou navazují až státy jako Austrálie, Japonsko a Velká Británie. Sluší se se podotknout, že obdobně jako v případě fotbalu jsou i britské reprezentační výběry „rozděleny“ na týmy anglické, skotské, velšské a irské. Lze proto předpokládat, že v případě jediného britského výběru by jeho síla znatelně stoupla a toto by tak bezpochyby bylo konkurenceschopné i v bojích proti zámořské špičce. Z pohledu českého diváka je přitom potěšující, že ve širší světové špičce se drží i reprezentace tuzemská, která na uplynulém Mistrovství světa obsadila v konkurenci 24 týmů solidní 10 místo. Je však otázkou, jak se tuzemská lakrosová elita dokáže popasovat se stále se zvětšující a zlepšující se světovou konkurencí.

Olympijské ambice

Lakros v minulosti již opakovaně ukázal ambice stát se součástí rodiny olympijských sportů. Postupně se rozšířil do celého světa, světová špička se začala pomalu vyrovnávat a v této souvislosti tak takovéto úvahy začínají nabývat realistických rozměrů. Jistým problémem je však právě shora zmiňovaná dominance severoamerických států – jakkoliv se na poli diplomatickém může jednat o nespornou výhodu, na poli sportovním však jde pravděpodobně o příliš silný argument pro to, že lakros pro zařazení do programu olympijských her stále ještě nějaký čas potřebuje. Za těchto okolností se tak dá pravděpodobně předpokládat, že vysněného cíle se lakros dočká až spíše v dlouhodobějším horizontu.