Odmala jsem se chtěla s někým prát, vzpomíná judistka Markéta Paulusová

Judo je tvrdý sport, nicméně má jasná pravidla, vede k férovosti a osobnostnímu růstu. I proto se zdaleka nejedná výhradně o mužskou záležitost. A Plzni možná roste budoucí světová hvězda. Letos dvacetiletá studentka Sportovního gymnázia Markéta Paulusová má ve sbírce české tituly z let 2017 a 2018, k tomu i výbornou šestou příčku z evropského šampionátu juniorů v minulém roce.

"Samozřejmě, asi jako už každého sportovce, je mým snem startovat na olympijských hrách. A udělat tam i slušný výsledek. To jsou moje plány a snad mi vydrží," usmívá se Paulusová, členka Judoclubu Plzeň a svěřenkyně trenéra Romana Šimsy, kterou podporuje rovněž Akademie individuálních sportů Plzeňského kraje.

Sledujete, jak zlato z olympijských her změnilo život Lukáši Krpálkovi, aktuálně nejlepšímu českému judistovi?
Fandím mu, je úžasný sportovec i člověk, ale představit si to moc nedokážu. Zatím jsem na sportovním gymnáziu a slova o olympiádě jsou hlavně velkým snem. Ale nemyslím si, že kdyby se všechny ty sny naplnily, že by pak ze mě byla nějaká velká celebrita.

Jak jste se k judu vůbec dostala?
Jako malá holka jsem se chtěla pořád s někým prát, líbily se mi takové sporty. Jednou přišel kamarád, který uměl hvězdy, salta a další kousky. Chtěla jsem se to naučit a on mi povídal, že to má z juda, že tam se naučím všechno. A pak jsem nějak přemluvila rodiče a ti mě v první třídě přihlásili. Ale myslím, že je nikdy nenapadlo, že bych někdy dělala naplno bojový sport...

Doporučila byste i teď, s odstupem času, tenhle sport malým holkám?
Rozhodně. Poznají spoustu nového, kamarády, kamarádky. Naučí se soustředit se a respektovat druhé, k tomu zažijí spousty legrace. A je tam i ta stránka bezpečnosti, určitě se nebudou bát chodit samy ven, protože si dokážou poradit.

Jak často chodíš trénovat?
Pokud chcete něco dokázat, musíte sportu hodně obětovat. Nejčastěji trénuji dvakrát denně, od pondělí do pátku. Je to náročné. Ale moc mě to baví. To je základ, sport musíte mít rádi.

Když na tatami prohrajete, je to pro vás o to větší motivace, nebo cítíte velké zklamání?
Jak se říká, porážky vás dělají silnější. Takže pokud neuspěji, uvědomím si, na čem je třeba v tréninku stále pracovat. Ale na druhou stranu, ani po vítězstvích nebývám spokojená. Když vyhraju nějaký turnaj, chci hned uspět na dalším.

Poznali by vás přátelé třeba ve večerních šatech?
Já se módou skoro vůbec nezabývám. Sama se nejlépe cítím ve sportovním oblečení, málokdo mě uvidí v něčem společenském. To opravdu. jen když musím... (smích)