Mrzí mě jediné, že jsem nezkusil NHL, vzpomíná Bohuslav Ebermann

V září oslavil v plné síle sedmdesátiny, zároveň vyšla knížka Plzeňský expres mapující jeho sportovní i osobní život. A Bohuslav Ebermann, ikona plzeňského i československého hokeje, dál žije naplno, v komunálních volbách obhájil i post starosty v obci Vochov na severu Plzeňska.

"Snažím se žít aktivně. Hraji tenis, s mojí druhou manželkou chodíme do posilovny, jezdíme na kole. A kvůli práci na úřadě vstávám brzy, každý den jsem v sedm na nohou. Naštěstí tělo drží, cítím se dobře. Je to i tím, že v kariéře mě netrápila žádná vážná zranění," říká Bohuslav Ebermann, mistr světa z Vídně 1977, stříbrný medailista ze zimní olympiády v Innsbrucku 1976. Ze světových šampionátů si přivezl celkem šest medailí, na ZOH v Lake Placid 1980 byl dokonce vlajkonošem československé výpravy.

Je to bezproblémové ranní vstávání dané i tím, že jste celé dětství jezdil do Plzně z Vochova vlakem, do školy i na tréninky?
Když vyrůstáte ve Vochově, jiná možnost ani nebyla. Ale problémy mi to nikdy nedělalo. Když jsem chodil na průmyslovku, bylo třeba stihnout sedmičku vlak. A když byly v pondělí dílny, vstávali jsme ve čtyři, aby se stihl vlak v pět ráno. Pendlování mezi školou a zimákem bylo složité. Většinou to bylo tak, že na trénink jsme přišli o hodně dřív a vlak domů nám jel o hodně později.

To jste trávil spoustu času s Karlem Trachtou, vaším spoluhráčem a životním kamarádem, že?
Je to tak, s Karlem jsme byli pořád. Trénink byl třeba od šesti do půl osmé večer. A vlak do Vochova jel v půl jedenácté. Máma tehdy naštěstí měla spolupracovníka, nějakého Vaška Antoše. Bydlel nad nádražím. Domluvila, že jsme k němu chodili na čaj a na sušenky, tam jsme ten čas vyplnili. Když už jsem pak hrál v Plzni za áčko a přijeli jsme ze zápasu venku hodně pozdě, mohl jsem domů jezdit taxíkem. A po vojně v Jihlavě jsem bydlel na svobodárně na Slovanech.

S Jihlavou jste vybojoval dva tituly (1969, 1970). Jak bylo těžké se v té obrovské konkurenci prosadit?
Narukoval jsem tam 1. července 1968 jako jediný hráč z druhé nejvyšší soutěže, protože Plzeň předtím spadla. Když přišla srpnová okupace Rusů, Dukla byla zrovna na zájezdu ve Švýcarsku. Nikdo nevěděl, jestli se vůbec vrátí, říkalo se, že budou hrát německou nebo švýcarskou ligu. Ale tým se vrátil domů, začalo se trénovat a trenér Pitner za mnou brzy přišel s tím, že se mu líbím. A postavil mě do třetího útoku.

Hned jste se prosazoval i v lize?
První zápas jsme doma rupli s Brnem, ve druhém u nováčka v tehdejším Gottwaldově prohrávali po dvou třetinách 1:2. Kouč Pitner přišel do šatny a povídá, že nejsme v tempu a hru stáhne na dva útoky. Už jsem si rozvazoval tkaničky, jenže on vytáhl papírek a povídá: První pětka Suchý, Šmíd - Holík, Holík, Ebermann... Vyhráli jsme, já dal gól a na další Jirkovi Holíkovi přihrál... Debut snů. A od té doby jsem s nimi nastupoval.

A brzy jste pronikl i do národního týmu...
Hned 26. prosince 1968 jsem oblékl poprvé reprezentační dres v Ottawě proti Kanadě, naposledy jsem hrál za nároďák 26. dubna 1981 v Göteborgu na mistrovství světa proti Sovětům. Celkem 177 utkání, 80 vstřelených branek. Krásná léta, spousta vzpomínek.

Však jste měl také několik nabídek ze zámoří. Proč to nevyšlo?
To je zpětně jediné, co mě mrzí, že jsem v kariéře nezkusil. Já byl vlastně draftovaný do NHL jako první Čech. Nedopadlo to. První manželka mě brzdila, do Kanady nechtěla, že bude daleko od mámy. Nejvážnější to bylo v roce 1978, to jsme s Jardou Pouzarem a Mírou Dvořákem z Českých Budějovic posílili Kladno na speciální klubové sérii v Americe. Ve druhém utkání jsme vyhráli v Chicagu 6:4 a já dal hattrick. Hned na večeři přišel legendární Stan Mikita, položil přede mě smlouvu na 350 tisíc dolarů a říkal, ať hned zůstanu. To byly prachy! Přemlouval mě, že manželku a dceru za mnou dostanou přes Červený kříž. No, nezůstal jsem.

Stejně jste se pak stal emigrantem a trošku zvláštně...
To jsem hrál ve Francii a v roce 1987 mi končila smlouva přes Pragosport. Nabídli mi tam, abych dělal hrajícího trenéra. Tak jsem se sebral a jel domů, že to zkusím dojednat. Požádal jsem, pohlaváři mi pak napsali, že musím nejdřív tři roky pracovat v Československu, pak že mě zase pustí ven. Tak jsem to volal do Grenoblu tehdejší ženě. A ta povídá, že se rozhodla zůstat. A jestli chci ještě vidět holky, to už jsem měl dvě dcerky, ať přijedu. Tak jsem odjel... A bylo hotovo. No, manželství se pak stejně rozpadlo.

A naštěstí brzy padl i režim a mohl jste se vrátit.
I tak mi komunisti stihli všechno sebrat, naštěstí dům ve Vochově jsme dostali v restituci zpátky. Díky kontaktům z Grenoblu jsem pak začal podnikat, od roku 2008 jsme v Plzni vedli sítotiskovou tiskárnu. Ze čtyř zaměstnanců se to rozrostlo na pětatřicet. Ale francouzský majitel, který byl i spolumajitelem hokejového klubu v Grenoblu, pak celou firmu předal synovi a ten pobočku přestěhoval do Maďarska. Tak jsem mu řekl, že to bude beze mě. Potom jsem se vrátil do plzeňského hokeje jako obchodní ředitel, vrhl se na politiku. A tak to je vlastně dodnes.

K sedmdesátinám vám také tleskala celá plzeňská hokejová aréna. Jak jste si to užil?
Já byl z toho tak nervozní a vyplašenej, že jsem si to nedokázal moc užít. Ale manželka mi to naštěstí natočila, podíval jsem se zpětně. A bylo to moc prima. Zahřeje vás, že lidi ještě nezapomněli. A že jsem na tomhle zimáku zanechal nějakou stopu.