Je na co vzpomínat, ale už byl čas skončit, ohlíží se házenkář Petr Štochl

Jiná cesta, než mezi brankářské tyče, vlastně neexistovala. Gólmanské řemeslo učarovalo jeho dědovi, otci i o patnáct měsíců staršímu bratrovi Janovi. Bylo prakticky jasné, že Petr Štochl nezůstane výjimkou.

„Táta byl hokejový gólman, děda fotbalový, brácha v házené. Prostě to máme v krvi. Já začínal okolo sedmi let s hokejem, ve třetí třídě jsem přešel k házené,“ vzpomíná mladší z plzeňských bratrů Štochlů.

Letos v dubnu oslavil 42. narozeniny, v červnu ukončil kariéru. Báječnou! V Berlíně, kde za místní „Lišky“ chytal dvanáct let, mu připravili velkolepé loučení, stal se klubovou legendou. O pár dnů později, symbolicky v rodné Plzni, definitivně uzavřel i reprezentační kariéru. Vítězstvím 27:26 nad Ruskem v baráži o MS, na které měl lví podíl.

U házené dál zůstane, chystá se na roli trenéra. Gólmanů, samozřejmě. V Německu, ale zároveň bude pracovat i pro plzeňský Talent, s rodinou se stěhuje domů.  

Jak jste si užil ten poslední zápas, navíc doma v Plzni?

Popravdě, já přijel pomoci klukům jen v případě potřeby. Nakonec jsem šel na hřiště asi v patnácté minutě, protože klukům se začátek nepovedl. Povedlo se nám pak zápas otočit a vyhrát. Škoda, že kluci to pak v Rusku nedotáhli a na šampionát nepojedou, ale proti Rusům je to složité, mají silný tým.

Kdyby se na mistrovství světa postoupilo, ještě byste si konec rozmýšlel?

Určitě ne. Byl to můj poslední zápas. V nároďáku jsem skončil už před rokem, ale slíbil jsem, že v případě nouze ještě vypomůžu. Teď už je hotovo. Nechtěl jsem si snižovat úroveň a bylo čím dál tím těžší se na této úrovni udržet. Bylo na čase skončit. Kdysi jsem v reprezentaci hrál s Romanem Bečvářem starším, posledních pár let s jeho synem. A nechtěl jsem se dočkat toho, že bych hrál třeba i s jeho vnukem… (smích)

I tak se loučíte na vrcholu, jaká byla poslední sezona v Berlíně?

Povedla se, byla výborná. Vyhráli jsme s Berlínem Pohár EHF, v bundeslize skončili třetí, rozlučka byla úžasná. Ale dál už to nejde. Tělo ještě slouží, ale už to pro mě bylo těžké psychicky. Neustále se připravovat, pořád držet třicet, pětatřicet let stejný rytmus…. U házené zůstanu, ale jako trenér brankářů. Jsem rád, že můžu končit na vrcholu. Plná hala v Berlíně, plná hala v Plzni, mých dvou domovinách. Líp to naplánovat nešlo.

Máte na co vzpomínat, vždyť už v roce 1998 jste získal první titul s plzeňským Kovopetrolem. Je něco, co řadíte nejvýš?

Rozdělil bych to mezi reprezentaci a klub. Každá naše účast na evropském nebo světovém šampionátu byla obrovským úspěchem a nám se to povedlo několikrát. Ze sportovního hlediska to řadím nejvýš. Bohužel jsme se za mé éry nedostali na olympiádu, ale tak to prostě je. Vzpomínám na spoustu kvalifikačních zápasů. Plzeň, Zlín, Brno, Praha, další města... Všude tam byli diváci skvělí, úžasná atmosféra, to mě moc bavilo.

Dva roky jste chytal ve Francii za Istres, ale druhý domov našel v Německu. Dvanáct let ve Füchse Berlín, to je kus života...

Přicházel jsem tam se spoustou nových hráčů s jasným úkolem – postoupit do bundesligy a v další sezoně ji udržet. To vše se povedlo, navíc jsme každým rokem stoupali tabulkou výš až do Ligy mistrů a hned do finálového turnaje Ligy mistrů. I když jsme ji nevyhráli, tohle je obrovský úspěch, vrchol každého týmu a my jsme ho zvládli pouhých pět let poté, co Berlín postoupil z druhé ligy.

Prožít kariéru v Německu, která je házené zaslíbená, co víc si přát, že? V čem je bundesliga unikátní?

V Německu je všeobecně vysoká sportovní kultura. Diváci chodí ve velkých počtech prakticky na cokoliv. A nepočítám-li fotbal, který je absolutním fenoménem, pak házená je hned na druhém místě. Bundesliga je rozhodně nejkvalitnější soutěží světa nejen po sportovní stránce, ale i po té organizační a marketingové. Je to dané i tím, že je to vlastně jediný kolektivní sport, který má Německo nejlepší na světě. I v Berlíně jsme byli popularitou výš, než třeba hokejisté, i když prožili mistrovskou sezonu. V hale pro osm tisíc lidí jsme měli často vyprodáno, návštěvy nešly pod šest tisíc. A proti Barceloně jsme třeba vyprodali i hokejovou arénu pro 17 tisíc fanoušků.

Na závěr ještě na jiné téma. Prý jste byl v mládí nadějným básníkem, je to pravda?

No, mé básně vznikaly zejména v době puberty, kdy byla inspirace jasná... (úsměv) Na reprezentačních akcích jsem si to pak trochu oživil, pro pobavení. Téma se vždycky nějaké našlo. A ty nejlepší básně mám sepsané a moje mamka i manželka je dokonce někde uchovávají. Já bych je asi ztratil.