Strašně rád bych si radost z titulu zopakoval v Plzni, přeje si hokejista Vojtěch Němec

Po minulé sezoně se mu hlavou dokonce honily myšlenky na konec kariéry. Hokejový útočník Vojtěch Němec měl za sebou nepovedený rok, z mistrovské Komety Brno se stěhoval do Mladé Boleslavi, ale ani tam se příliš neprosadil. I tak se mu ozvala Plzeň, se kterou se domluvil na nové smlouvě. A letní příprava i začátek nového ročníku extraligy 32letému forvardovi vrátily dobrou náladu.

"Vlastně už poslední dva roky z mojí strany nebyly ideální. Potřeboval jsem asi novou motivaci. Proto jsem moc rád, že mi to v Plzni začalo padat už v přípravě. A že jsem si dokázal, že hokej pořád ještě umím a můžu být pro mančaft platný," popisuje Vojtěch Němec, rodák z České Lípy.

Takže myšlenky na konec s hokejem už jsou pryč?
Určitě. Teď doufám, že si kariéru ještě o nějaký ten rok prodloužím. Měl jsem něco v hlavě, co by se stalo, kdybych skončil, ale to si nechám pro sebe. Teď se soustředím jen na Plzeň a na to, aby se nám v lize dařilo.

Byl u vás hokej odmalička sportem číslo jedna?
Nebyl. U nás doma v České Lípě jsem hrál i fotbal. A dělal ho dohromady s hokejem až někdy do 14 let, kdy jsem nastoupil na gymnázium. Pak už obojí stíhat nešlo a fotbal šel postupně pryč.

Šel vám i fotbal?
Musím říci, že jsem měl našlápnuto docela dobře. Byl jsem brankář, jezdil i na mládežnické reprezentační srazy. Bohužel, scházelo mi pár centimetrů, dnes musím být gólman co nejvyšší. Takže z toho vyplynul hokej. Ale když se v létě hrají fotbálky, hrnu se znovu do branky. Jen teď v Plzni to během přípravy nešlo, měl jsem po operaci ramene a raději chodil do útoku.

Měl jste ho v rodině?
My jsme hodně velká rodina. Mám celkem šest sourozenců. První sestra je z tátovo prvního manželství, z dalšího mám tři bratry a dvě sestry. Táta si přál vždycky mít doma sportovce a ke sportu nás vedl. Ale vyšlo mu to až u mě, nejmladšího. Nicméně cesta do extraligy byla docela trnitá.

Povídejte...
Vystřídal jsem toho spoustu - mládež v Děčíně, pak v Liberci, kde na mě ovšem udělali, nebojím se říci, podraz. Šel jsem tam z druholigového Jablonce a slíbili mi, že budu hrát extraligu. A hned o týden později přišel vyhazov. Odešel jsem do Pelhřimova, přes něj do první ligy v Havlíčkově Brodě, pak do pražské Slavie až do Komety. Takže extraligovou kariéru jsem začal až někdy v 27 letech. Ale šel jsem si za tím, byl trpělivý. A teď můžu dělat to, co jsem si vždycky přál.

Před dvěma lety přišel vrchol kariéry, s Brnem jste vyhrál extraligový titul. Vzpomínáte na to často?
Musím přiznat, že to mám pořád v hlavě trošku jinak. Poslední dva finálové zápasy jsem kvůli zranění nemohl hrát, zase to bylo rameno. Takže jsem nebyl u té první, bezprostřední radosti přímo na ledě a nezvedl si tam pohár nad hlavu. Pořád mám trošku pocit, jako by mi ten titul úplně nepříslušel. Ale jinak to bylo všechno parádní, hlavně oslavy v Brně s fanoušky neskutečné.

Věříte, že se něco takového může opakovat?
Je to trošku klišé, ale obecně si přeji, aby poslední zápas v sezoně vždy končil vítězstvím. To by mělo znamenat spokojenost. A titul bych si strašně rád zopakoval právě tady s Plzní.