Sportujte, začít se dá kdykoliv, radí atletka Tereza Petržilková

Tereza Petržilková studuje Fakultu pedagogickou ZČU v Plzni. A k atletice ji teprve v prvním ročníku vysoké školy přivedl její učitel. Teď už letos třiadvacetiletá Petržilková patří mezi největší opory extraligového klubu AK Škoda Plzeň, dostala se i mezi českou čtvrtkařskou elitu. V červnu reprezentovala Českou republiku na mistrovství Evropy družstev ve francouzském Lille, když byla členkou štafety na 4x400 metrů. V září pak mladá atletka výrazně přispěla k zisku bronzových medailí na finále extraligy družstev na městském stadionu ve Skrvňanech. Cenný kov vybojovaly plzeňské atletky po dlouhých 25 letech!

„Měla jsem obrovskou radost. Bronz je možná nakonec lepší než stříbro, to by nás zase mrzelo, že jsme nebyly první. A je to výzva do příští sezony, zase se posunout o stupínek výš. Je znát, že atletika v Plzni je teď na velkém vzestupu,“ popisovala Tereza Petržilková.

S atletikou jste začala poměrně pozdě. Sportovala jste aktivně už dřív?
Ano, ale jen rekreačně. Občas jsem si šla zaběhat, bavilo mě plavání, jezdila jsem na kole. Ale až atletika mě přivedla k aktivnímu závodění. Asi nikdo moc nečekal, jak rychlé budou pokroky. Když jsem začala pravidelně trénovat, přála jsem si běhat čtvrtku alespoň pod minutu. A už na konci sezony 2015 jsem měla čas 59,90, o rok později to bylo 54,81 setin vteřiny. Věřím, že zlepšovat se můžu pořád dál, ale už si budu vážit každé desetiny a setiny, co půjde dolů. Tak velký skok, jako na začátku, už tam určitě nebude.

Zdá se, že začít s atletikou pro vás bylo životní rozhodnutí.
Určitě. A každému radím - sportujte! Nevadí, v kolika letech začnete, nikdy není pozdě. Já začala s atletikou ve dvaceti a má to smysl. Sport vás naučí mnoha věcem, dokážete překonávat sami sebe, naučíte se disciplíně, potkáte spoustu úžasných lidí. A k tomu děláte hodně pro své zdraví.

Vraťme se ještě k finále extraligy v Plzni. V závěrečné štafetě jste prohrála finiš o prvenství s Ivetou Kutalovou z Kolína. Byl to zároveň přímý souboj o konečnou druhou příčku. Hodně vás to mrzelo?
Do poslední chvíle jsem věřila, že se nám před domácími fanoušky povede vybojovat stříbro. Snažila jsem se běžet takticky, držet se za Ivetou a pošetřit síly do finiše. Bohužel se to nepovedlo. Ale bronzová medaile je velký úspěch a my si to s holkama náramně užily.

Zvládla jste v jednom dni čtyři závody, to je velká porce...
Nejtěžší byl hned ten první - čtyřstovka - protože to je moje hlavní disciplína. Byla jsem hodně nervózní, v hledišti byla spousta známých, moje rodina. Nechtěla jsem zklamat. Pak už to bylo lepší, ale v té závěrečné štafetě jsem ze sebe musela vydolovat úplně poslední zbytky sil.

Venkovní sezona skončila, jaké si dáváte plány pro tu příští?
Chtěla bych posunout svoje maximum na čtyřstovce pod hranici 54 vteřin, to je můj hlavní cíl. Pokusím se zrychlit i na dvoustovce. A obrovskou výzvou je pro mě mistrovství Evropy v Berlíně v příštím roce. Ale je to ještě daleko, teď se chystám na halovou sezonu a ukáže se, kam se dokážu posunout.