Šedesát let žiji na ledové ploše, glosuje sedmdesátník Vladimír Bednář

V roce 1972 nechyběl u památného šampionátu v Praze a jako první hokejista, který se do národního týmu dostal z Plzně, se radoval ze zlaté medaile na mistrovství světa. Skvěle rozjetou kariéru mu záhy hodně přibrzdilo vážné zranění oka, i tak patří někdejší obránce Vladimír Bednář k legendám československého hokeje. Však byl také předloni uveden do Síně slávy. Ve sbírce má i dva bronzy z MS 1969 a 1970, další bronz za třetí místo ze zimní olympiády v Sapporu (1972).

Jak ten čas letí! V pondělí 1. října Vladimír Bednář, který po skončení aktivní kariéry nastoupil na úspěšnou trenérskou dráhu, oslavil 70. narozeniny! „Prakticky šedesát let žiji na ledové ploše, po přestěhování z rodného Berouna jsme bydleli kousek od plzeňského zimáku a ten pro mě, jako dítě, byl ne druhým, ale vlastně prvním domovem,“ vzpomíná Vladimír Bednář.

Vypadáte skvěle. Máte recept na to, jak si zachovat zdravý kořínek?
Děkuju! Ale to mě nevidíte, když ráno vstávám. Kolena praskají, jako když v lese praská dříví! Snažím se a zatím to jde. Musíte být vděční za každé nové ráno.

Stále trénujete mládež v Třemošné?

Přesně tak. Jsem u extraligového týmu dorostu, prakticky každý den na ledě možná čtyři hodiny. Už těm klukům neukážu všechno, na to jsou tam mladší. Ale radím, předávám své poznatky. Sedmdesátka je šílený počet, někdy vás ta práce naplňuje, ale někdy vás přemůžou starosti a na zimák nejezdíte úplně zvesela.

Zůstaly vám ještě nějaké hokejové sny?
S hokejem už jsem toho zažil strašně moc a v tomhle věku už si žádné cíle nedávám. Ani v životě ne, s manželkou jsme spokojení. Uvidíme, jak to bude s trénováním do budoucna a jak dlouho ještě vydržím.

Když srovnáte hráčskou a trenérskou kariéru, co vás napadá jako první?

Že jako hráč jsem měl fantastický nástup. Dva tituly na vojně v Jihlavě, odkud jsem se dostal do národního týmu. Fantastické turnaje. Mistrovství světa 1969, kde jsme po okupaci dvakrát porazili Sověty a já jsem byl šťastný, že jsem součástí toho týmu. Zlatý turnaj v Praze, nádhera. Jenže pak vybouchla ta atomová bomba, jak to nazývám…

Myslíte vážný úraz oka během tréninku v Plzni, že?

Všechno se zhroutilo, rok jsem byl bez hokeje, prodělal několik operací. Dostal jsem se sice zpátky, v Plzni vydržel nakonec hrát ligu až do třiatřiceti, ale už to nikdy nebylo úplně ono. Trénovat jsem vlastně neplánoval, ale hokej jsem měl rád a okolnosti nakonec vedly k tomu, že jsem s tím začal. A s výjimkou nějakých dvou let u mužského áčka jsem se věnoval a věnuji mládeži.

Byl jste také prvním plzeňským hokejistou, který zamířil na angažmá na sever Evropy. Jak vzpomínáte na sezonu v norském klubu Stjernen Fredrikstad?

Bylo to v roce 1982. Chtěl jsem to zkusit venku, splňoval podmínky dané tehdejším režimem. Zkušenost to byla docela těžká. Skandinávie žije jinak než střední Evropané, byla to obrovská dálka, tehdy jsem tam jezdil autem. Byla to velká škola. Ale raději vzpomínám na dva roky v Jugoslávii, kam jsem odešel skoro v osmatřiceti. Znal jsem azbuku, takže v srbském Bělehradu to bylo o to jednodušší. První rok jsme se staly mistry, ten druhý skončili druzí.

Máte za sebou i velmi úspěšnou trenérskou kariéru u mládeže, vedl jste i reprezentační výběry do 18 a do 20 let. A trénujete dodnes. Jak je to se současnými dětmi, mají ke sportu jiný přístup než před půl stoletím vy?

Především doba je jiná. Schází konkurence, kterou jsme jako mladí zažili my. Dnes zápasíte o každý kus, rozhoduje i peněženka. V prvé řadě těm klukům říkám, že pokud chtějí něčeho dosáhnout, musí hokeji propadnout. A opustit domácí počítače, protože tam to nebolí.

Angažujete se také v Nadaci západočeských olympioniků. Je to práce, která vás hodně naplňuje?

Je nás pár olympijských medailistů v čele s Vláďou Jarým, co to dali dohromady. Vláďa Haber, Honza Kůrka, Míra Varga a další… Snažíme se pomoci bývalým olympionikům nebo i sportovcům, kteří se dostali do těžké životní situace. Pomoci nějakou korunou, protože socialistický sektor se na tyhle lidi vykašlal a řada z nich to nemá v současnosti jednoduché. Pomáhám shánět finanční prostředky, je to o známostech, o tom, koho si troufnete obejít a oslovit. Naplňuje mě, když těmto sportovcům můžeme a dokážeme pomoci.