Šance hrát extraligu už se nemusela opakovat, míní hokejista Roman Vráblík

Pravou paži mu zdobí velké tetování, kterému vévodí Koloseum, symbol Říma. A nechybí ani rodinná pouta, karikatury syna Erika a nedávno narozené dcery Sáry.

„Římskou historii mám hodně rád, k tomu mi rodiče vybrali jméno Roman. A chtěl jsem tam mít vyobrazenou i rodinu. Tetování vznikalo několik let,“ prozradil hokejový obránce Roman Vráblík, jedna z posil extraligové Škody.

Té už na konci minulé sezony vypomáhal jako host z Českých Budějovic, i on se podílel na zisku bronzových medailí. Teď plzeňský klub 28letého Vráblíka angažoval na celý příští extraligový ročník.

Váhal jste nad plzeňskou nabídkou, nebo bylo jasno hned?

Kdyby to záleželo pouze na mě, mám jasno hned. Extraligu jsem hrál naposledy před pěti lety, je mi osmadvacet a taková nabídka už se nemusela opakovat. Ale měl jsem ještě smlouvu v Českých Budějovicích, záleželo na dohodě klubů. Jsem rád, že se to povedlo. Pro mě je to něco, v co už jsem skoro ani nedoufal.

Jihočeský Motor přebírá bývalý vynikající útočník Václav Prospal, spolupracovat s ním vás nelákalo?

Samozřejmě jsem si přál s Budějovicemi postoupit zpátky do extraligy. Pět let jsme to zkoušeli, ale nepovedlo se to. Je strašně těžké vydrápat se zpátky a nikde není psáno, že se to Motoru podaří příští rok.

Má pod trenérem Prospalem šanci?

Určitě a budu jim moc držet palce. Já jsem Vencu zažil ještě jako hráče, když byla výluka v NHL, jednu sezonu jsme spolu v Budějovicích odehráli. Je to úžasný člověk, pravý lídr a blázen ve správném smyslu slova. On nikdy jako hráč nevypustil jediný zápas ani jediný trénink. Určitě v Motoru bude disciplína, nasazení. Věřím, že se jim může povést postoupit.

Vy budete bojovat za Plzeň, za kterou jste odehrál v minulé sezoně i pár zápasů v play-off. Jak se to seběhlo?

V Budějovicích už jsme měli po sezoně, týden jsem odpočíval, ležel na gauči. Takže to byl trošku šok, když se Plzeň ozvala, že mám přijet. Říkal jsem si, že alespoň potrénuju a budu připravený, kdyby se někdo z kluků v Plzni zranil. A najednou jsem byl na ledě a hrál semifinále s Brnem. Moc jsem si to užíval, i když se nám nakonec nepovedlo postoupit do finále.

Teď už jste s týmem od začátku přípravy, jak je náročná?

Moc. Ale s tím jsem do týmu šel, ví se, že v Plzni trenéři umí připravit hodně těžkou přípravu. Třeba tahání pneumatik do sjezdovky na soustředění na Šumavě, to jsem ještě nikdy nezažil. Ale je to potřeba.

Dá se to srovnat s něčím, co jste zažil v minulých letech?

Zažil jsem hodně příprav a každý trenér razí něco jiného. Někdy se kladl důraz na běhání, s někým se hodně jezdilo na kole, jindy trávil čas v posilovně. Ale třeba před rokem jsme v Budějovicích pod panem Stavjaňou zažili i adrenalinový týden. Extrémní kemp, kdy jsme třeba tři dny nejedli, tahali auta do kopce. Budili nás v noci, abychom vyrazili s krosnama na túru. To byl hodně zajímavý zážitek.