S gólmany ve Viktorii je radost pracovat, líčí jejich kouč Martin Ticháček

Narodil se v klatovské porodnici, ale vyrůstal v Domažlicích, kde také začínal s fotbalem. Zprvu jako hráč v poli, ale když v mladších žácích Martin Ticháček "vytáhl" na 170 centimetrů výšky, postavil se do branky a už v ní zůstal. Když si ho pak ve 13 letech vyhlédla v Jiskře plzeňská Viktoria, potkal se s Petrem Čechem, který je o tři čtvrtě roku mladší. A ve Viktorce si libovali, jaké dva velké talenty v klubu zrají, oba měl pod palcem legendární Josef Čaloun.

"V mladším dorostu jsme se vždycky střídali po dvou zápasech, byli jsme i ve stejných mládežnických reprezentacích. Smlouvu ve Viktorce tehdy nabídli mě jako prvnímu. I když mě lákaly Blšany, zůstal jsem v Plzni a Petr i na můj popud odešel právě do Blšan," vzpomíná dnes 36letý Martin Ticháček.

Dodnes zůstali velkými kamarády, i když jejich kariéry nabraly úplně jiný směr. Zatímco Čech se stal ikonou, Ticháček začínal v Plzni ve druhé lize. V nejvyšší soutěži nakonec odchytal 46 utkání. Nejvíce, osmnáct, v ročníku 2005/06, kdy se Viktoria v nejvyšší soutěži zachránila až výhrou v posledním kole na Spartě. Často ho zabrzdila zranění, hlavně dvě operace kolena mu boj o pozici jedničky zkomplikovaly. Dočkal se satisfakce, byl členem týmu, který v roce 2011 vybojoval pro Plzeň historický titul. Jenže i to pro něj byla smolná sezona. Sotva se posunul do role jedničky, odchytal pouze dvě utkání. V tom druhém proti Slovácku mu protihráč v souboji zlomil klíční kost...

Pak už se, kromě krátkého hostování na Žižkově, v první lize neobjevil. V létě 2015 ukončil kariéru v Domažlicích a to už měl nakročeno do nového života - stal se koučem brankářů a osudově spojený s trenérem Pavlem Vrbou. Po jeho boku prožil i angažmá v ruské Machačkale a s ním se do Viktorie vrátil i před začátkem této sezony.

Ptá se vás hodně lidí, proč v 36 letech ještě aktivně nechytáte?
Docela hodně. A já odpovídám, že tahle práce mě strašně baví a naplňuje. Jsem rád, že jsem se tak před časem rozhodl, pro mě to bylo v pravý čas. A mám štěstí, že pracuji v jednom z nejlepších klubů u nás a hlavně mám pod sebou super gólmany. S nimi je radost pracovat.

Jací jsou Matúš Kozáčik a Aleš Hruška?
Výborní gólmani, kteří milují fotbal, oba jsou to inteligentní chlapi a velcí profíci. Matúš a Aleš jsou také rodinné typy, ta je u nich na prvním místě. A k nim musíme připočítat mladého Dominika Sváčka. Zapadl k nám, je to moc šikovný kluk, který se k Matúšovi s Alešem pomalu přibližuje. Se všemi třemi mám jen pozitivní zkušenosti.

Změnil se hodně styl chytání od vašich dob, které ještě nejsou tak dávné?
Zrovna u gólmanů hodně. Dnes musí umět skoro všechno. Je to takový diamant týmu, k chytání se přidala hra nohama, rychlé čtení situací. V tom jim trošku závidím, protože to by mě jako aktivního brankáře bavilo. Jsou teď víc aktivní, víc vytížení. Není to jen o tom, že umí chytat.

Důležitá je také komunikace se spoluhráči, že?
Velice, ta je nedílnou součástí hry. Brankář musí mluvit, musí se umět napojit na celý mančaft. Já s nadsázkou říkám, že ty rukavice už jsou vlastně jen okrasné, protože brankář je dnes v podstatě jedenáctým hráčem týmu.

Bavíte se i o současných brankářských hvězdách v Evropě?
Bavíme se hlavně o těch klubech a gólmanech, které jsou Plzni blízké stylem hry celého mančaftu. Jsou to spojené nádoby, aby celý tým fungoval.

Jak vypadá gólmanský trénink ve Viktorii?
Každý může být jiný. Záleží, jestli je sezona, letní či zimní příprava. Záleží na tom, jaký program má naplánovaný hlavní trenér. Někdy je rozcvička delší, někdy kratší, přizpůsobuje se to. Máme také individuální tréninky, které jsou zaměřené na konkrétní činnosti, a tam se vyřádíme nejvíc.

Slyšel jsem, že při tréninku se využívá víc druhů míčů, je to tak?
Balonů je hned několik variant. Dělají se často cvičení na reflex, tam jsou třeba míče z molitanu. Dělají se i balony menší velikosti, nebo naopak těžší či šišaté. Šišaté proto, že míč neposlouchá, mění směr. A gólman tak pořád musí být v reflexu, aby reagoval na moment překvapení.