Před premiérou v extralize jsem byl hodně nervózní, vzpomíná hokejista David Kvasnička

V dubnu to bude osmnáct let, co se narodil v Rokycanech. Jako kluk koketoval s cyklistikou na horských kolech, ale brzy Davidu Kvasničkovi učaroval hokej. Mladý obránce patří mezi největší naděje extraligové Plzně, do nejvyšší soutěže nakoukl poprvé už v 16 letech, patří mezi největší opory reprezentace do 18 let. Byl i v nominaci na světový šampionát do 20 let, který se na přelomu loňského a letošního roku konal v kolébce hokeje – kanadském Montrealu. Jenže tam odehrál jen pár minut úvodního zápasu proti Finsku, než si ošklivě poranil rameno.

„Je to smůla, moc mě to mrzelo. Ale i tak to byla obrovská zkušenost. Člověk rychle poznal, že má na čem pracovat. Před šampionátem jsem byl v Kanadě na turnaji s devatenáctkou, pak jsem se přesunul do kádru dvacítky a stihl dva přípravné zápasy. Hrálo se na menších kluzištích, byl to hodně rychlý hokej. Věřím, že mě to posunulo zase o kousek dál,“ svěřil se David Kvasnička.

Vraťme se do vašich začátků. Jak jste se dostal k hokeji?
Doma v Radnicích. Asi ve třech letech na rybníku, tehdy tam chodila celá vesnice. Tam jsem udělal pod vedením taťky první hokejové kroky. Asi mi to šlo, protože brzy jsem začal jezdit na zimák do Rokycan. A pak mě kamarád z Radnic Filip Kokoška vzal do Plzně a od té doby jsem tady.

Hned vás lákalo vyzkoušet si pozici obránce?
To ne. Až mezi čtvrtou a pátou třídou mě trenér František Roubal přesvědčil, abych šel z útoku do obrany. Nejdřív jsem z toho byl zklamaný, samozřejmě jsem chtěl dávat spoustu gólů. Dnes panu Roubalovi vděčím za to, jaké rozhodnutí udělal. A moc mi pomohli i další trenéři v dorostu a juniorce, hlavně Ladislav Čihák a Jiří Hanzlík. Oba jsou teď u áčka a jejich rady jsou pro mě hodně cenné.

Jak vzpomínáte na svůj první extraligový start mezi dospělými. Bylo vám šestnáct a nastoupil jste v Mladé Boleslavi…

Vybavuji si to úplně přesně, když mi trenér Michal Straka den předem volal, ať se připravím, že asi nastoupím. Byl jsem hrozně nervózní. Hrál jsem vedle Petra Kadlece a v jedné pětce s Ondřejem Kratěnou, kterému jsem při první návštěvě plzeňské kabiny vykal… Ale na ledě už to bylo docela v pohodě, tihle zkušení borci mi hodně pomohli. A i výsledek dopadl docela dobře.

Zato černé myšlenky vás musely napadat v Kanadě, když jste kvůli zranění přišel už po pár minutách o světový šampionát do 20 let. Hodně vás to mrzelo?

Hrozně jsem se štěšil. Byl jsem na turnaji s devatenáctkou, pak si mě trenér Jakub Petr vybral do nominace na mistrovství světa. Nastupoval jsem v přípravě s Filipem Hronkem v první obranné dvojici, docela se nám dařilo. A když turnaj konečně začal, rychle zase skončil…

Po necelých čtrnácti minutách jste ošklivě narazil na mantinel a odkulhal do šatny.
Hned jsem věděl, že je zle. Nebyl to faul, s Finem jsme o sebe nešťastně zavadili o nohy, já ztratil rovnováhu a vletěl naplno do hrazení. První zprávy lékařů nevypadaly dobře, hrozila i operace ramene. Naštěstí nakonec nebyla nutná. Bolelo mě celé tělo, s rukou jsem nemohl hýbat, měl jsem i naražené koleno, záda, lopatku. Bylo to první vážnější zranění v kariéře a zrovna v takové chvíli. Ale naštěstí se nestalo nic, co by mě vyřadilo na delší dobu.

Můžete se tak těšit na další reprezentační akce, v dubnu začíná na Slovensku mistrovství světa do 18 let, pak bude draft NHL…

Hned po tom zranění mi volal pan Varaďa, trenér osmnáctky, jestli budu to šampionátu v pořádku. Řekl jsem mu, že určitě a těším se, že si tam spravím náladu. A draft? Samozřejmě bych si přál být draftovaný, to si přeje každý hokejista. Ale dobře vím, že z Česka je to o hodně složitější, než kdybych hrál někde v zámoří. Na druhou stranu mám v Plzni šanci hrát s dospělými extraligu a to mi tuhle chvíli dá určitě víc než třeba juniorská soutěž v Americe.