Petr Kodýtek: Dvoumetrového hráče u mantinelu nepřetlačím, musím hrát chytře

Na svět přišel v sušické porodnici, ale vyrůstal v malé vesničce Žďár poblíž Horažďovic. "Má asi sedmdesát obyvatel. Odsud jsem jezdil každý den na tréninky do Plzně," vypráví útočník hokejové Škody Petr Kodýtek. Teď už kvůli hokeji bydlí v Plzni, na přelomu roku si zahrál na světovém šampionátu do 20 let v USA. Dvacetiny oslaví letos v srpnu a se Škodou ještě předtím touží po velkém úspěchu v play-off.

Se 168 centimetry výšky patříte mezi nejmenší útočníky v celé extralize. Je to na ledě hodně velký hendikep?
Musíte hrát jinak, většina hráčů okolo má 180 centimetrů a víc. Nás menších je v lize málo, ale někdy to beru jako výhodu. Když jdu do souboje, tak si často soupeři řeknou: Hele, přijel nějakej chcípák. A když pak najednou leží na zadku na ledě, o to víc vás to potěší. Ale obecně je to samozřejmě trošku slabina. Dvoumetrového hráče od mantinelu těžko odtlačím. Musím hrát chytře, nesmím se s ním moc přetahovat, spíš jít do puku, do hokejky a až pak do těla.

Kudy vedla vaše cesta k hokeji, měli jste ho v rodině?
Vůbec. Taťka hrál jen u nás na vesnici na rybníku, dědové taky. Až já se starším bratrem jsme se mu začali věnovat víc, hokej hrál i bratranec. Do Plzně jsem se dostal už jen já. Ráno mě rodiče ze vsi odvezli na trénink, pak škola, odpoledne další tréninky. Role řidiče se postupně nejvíc ujal můj děda, věnoval tomu spoustu času. Sedmdesát kilometrů tam a zpátky, skoro každý den! Jsem mu vděčný. Jak jsem nastoupil na střední školu, máme v Plzni se sestrou byt. Je o rok mladší, také studuje, zatím to spolu zvládáme.

Na přelomu roku jste s českou dvacítkou v Buffalu vybojoval čtvrté místo na mistrovství světa. Po letech čeští mladíci překonali hranici čtvrtfinále, ale medaile vám unikla. Mrzí to s odstupem času?
Pokaždé, když si na šampionát vzpomenu, to hodně zamrzí. Ale na druhou stranu, když si vezmu celý turnaj, byl z naší strany dobrý. Rusáky jsme na takové akci neporazili strašně dlouho, ve čtvrtfinále s Finskem nám v rozhodujících chvílích přálo štěstí. Myslím, že očekávání jsme splnili.

Dokonce i semifinále s Kanadou jste rozehráli skvěle a vedli. Jenže nakonec z toho byla vysoká porážka, stejně jako v souboji o 3. místo s Američany...
S Kanadou jsme vedli 1:0, měli další šance. Ještě po první třetině jsme byli správně nahecovaní. Jenže druhá část to zlomila, soupeř nám nasypal góly a bylo po nadějích. To samé s Američany. I když už síly docházely, první třetina nebyla vůbec špatná. Jenže tři vteřiny před jejím koncem jsme dostali gól v naší přesilovce, hned na začátku druhé třetiny druhý... To nás nalomilo, už jsme nenašli vůli s tím něco udělat.

Vy jste pravidelně nastupoval ve čtvrté formaci, dostával jste důvěru i v oslabení. Jak jste byl spokojený se svými výkony?
Už před mistrovstvím bylo jasné, že budu na ledě spíš bránit, dělat černou práci. Doufám, že ten úkol jsem splnil. Pro mě byl šampionát nádherný zážitek. Jen škoda, že na naše zápasy diváci moc nechodili. Dokonce ani na ten souboj o bronz s Američany nebylo plno. Ale jinak bylo všechno perfektní, organizace bezchybná a servis dokonalý.

Když člověk vidí ty nejlepší vrstevníky, dostane další chuť do hokeje?
Člověk vidí, jak hraje špička v téhle kategorii. Poznal jsem, že na sobě pořád musím pracovat a tvrdě makat. Teď si moc přeju udržet se v plzeňském áčku, zahrát si play-off a všichni doufáme, že se nám v něm bude dařit stejně jako v celé základní části.