Olympijský vítěz Jan Kůrka oslavil 75. narozeniny

Vracel se do olympijské vesnice vzdálené několik desítek kilometrů od střelnice a nevěděl, jak vlastně dopadl. Až u oběda, dvě hodiny po finále libovolné malorážky vleže, jej plácl do zad trenér Stibořík: Máš zlato!

Tenhle příběh se stal 19. října 1968 v Mexiku. Hlavní aktér? Sportovní střelec Jan Kůrka. Právě na olympijských hrách v Jižní Americe dosáhl největšího úspěchu své kariéry Jan Kůrka. Rodák z Pelhřimova, který se však natrvalo usadil v Plzni, oslavil na konci května pětasedmdesáté narozeniny! „Bylo to úžasně vyčerpávající. Po závodě jsem skoro omdlel, přepadlo mě totální vyčerpání,“ vzpomínal Kůrka na svůj životní závod, v němž z šedesáti ran jen dvakrát netrefil čistý střed a výkonem 598 bodů vyrovnal světový rekord.

Stejného výsledku dosáhl i Maďar László Hammerl, co tehdy rozhodlo o vašem olympijském triumfu?

Pravidlo posledních deseti ran. V nich měl Maďar jednu devítku, já čistý zápis. Nicméně o tom, že jsem vyhrál, jsem se dozvěděl až dvě hodiny poté, co proběhla kontrola všech terčů. Původně mi totiž místní zapisovatel přiznal o sedm bodů méně.

Stal jste se prvním československým olympijským vítězem ve sportovní střelbě. Jaké byly oslavy zlata?

České domy na hrách ještě zdaleka nebyly. Štáb naší výpravy měl v olympijské vesnici místnost, kde mi blahopřáli tehdejší předseda ČSTV Emanuel Bosák a šéfové střeleckého svazu. Dali jsme si panáka, bylo to pět hodin po závodě. V tu chvíli mi teprve docházelo, že mám zlato, podobně jako teď judistovi Krpálkovi.

V osmi letech vám následkem těžkého zánětu mozkových blan zeslábl zrak a od té doby nosíte brýle. Jak jste se vůbec dostal ke sportovní střelbě?

Náhodou. Jako velitel spartakiádní šestnáctky jsem byl za odměnu vybrán na rekreaci na Lipno, omylem jsem se ale dostal na střelecké soustředění juniorů. V té době jsem byl přeborníkem Jihlavského kraje v boxu, předtím jsem se věnoval atletice, gymnastice i dalším sportům. Když jsem pak v 19 letech narukoval do pražské Dukly, velitel mě kvůli pěti dioptriím odmítl. Jenže půl roku nato jsem vyhrál celostátní přebor ve sportovní malorážce v novém národním rekordu, což mi otevřelo dveře zpět do armádního střediska.

Poté se z vás stal učitel, že?

Šest let jsem učil na Vysoké škole strojní a elektrotechnické na katedře vojenské přípravy, k tomu jsme trénoval v plzeňské Dukle. Pak jsem se stal velitelem armádního střeleckého stadionu v Lobzích a později i předsedou Československého klubu olympioniků. A u armády zůstal až do důchodu.

V osmdesátých letech jste zval mezi studenty či mladé střelce Emila Zátopka nebo Věru Čáslavskou na besedy, kteří v komunistickém režimu neměli na růžích ustláno. Jak vám to procházelo?

Vždycky jsem si to obhájil.  Oni byli na indexu, ale třeba Zátopka jsem považoval za Čechoslováka číslo jedna. Říkal jsem, že slavnější sportovec tady není, a procházelo mi to. Besedy měly úspěch, pokaždé bylo narváno.

Je 75 let mezník, kdy už plánujete polevit z tempa?

Stále v Plzni trénuji mladé střelce, každoročně připravuje tradiční Velkou cenu osvobození. Nemíním si jen užívat důchodu. Ostatně, dal jsem se i na politiku a chystám se opět na další sněmovní volby.