O takové rozlučce jsem ani nesnil, děkoval v Plzni házenkář Filip Jícha

Stál uprostřed hokejové arény, na obrazové kostce nad sebou sledoval vzkazy od bývalých spoluhráčů, kamarádů i příbuzných a po tvářích se mu koulely slzy...

„O něčem takovém jsem ani nesnil. Ta rozlučka předčila všechna očekávání,“ svěřil se toho večera Filip Jícha, někdejší nejlepší házenkář světa.

Plzeňský rodák, který vyrůstal ve Starém Plzenci, se v sobotu 16. června v 36 letech rozloučil s úchvatnou kariéru. V rodném městě, na plzeňském zimním stadionu, kam pozval výjimečné házenkáře z celého světa, se kterými sdílel svoji éru – Francouze Omeyera a Narcisse, Němce Kleina, Ahlma či Gentzela, Islanďana Sigurdsona, Švéda Lövgrena, Španěla Tomáse, české parťáky Filipa, Kubeše, plzeňské kamarády Nocara, bratry Štochly a spoustu dalších.

Ti všichni vzdali hold spojce z Plzně, která zářila především v německém Kielu a španělské Barceloně. A k tomu Jíchovi tleskalo zaplněné hlediště, kam si našlo cestu více než pět tisíc diváků.

Byla to tečka jakou jste si představoval?

Tohle byla tečka, jakou jsem si nikdy nepředstavoval. Předčilo to všechna očekávání. Neuvěřitelné. Vidět tolik lidí na plzeňském zimáku… Už samotný nástup na hřiště byl pro mě hodně těžký, poprvé v životě se mi třásla kolena. Byl to náročný den, ale moc jsem si ho užil.

Pozval jste úžasné hráče své generace, jak se jim v Plzni líbilo?

Strašně si vážím toho, že přijeli. Víte, když pak pozvete padesát lidí do hospody na Parkán, jste plný očekávání. A pak tam jdete na záchod a když se vrátíte, vidíte okolo sebe samé házenkáře, jak se společně baví a k tomu popíjejí naše pivo. To pro mě bylo hodně silné, v tu chvíli jsem měl husí kůži. To byly ty chvíle, které jsou opravdové, ze kterých se vám chce plakat.

Byla to rozlučka se vším všudy, že? Při exhibici vás jeden z protihráčů nechtěně zranil ve chvíli, kdy jste fanoušky bavili hrou s obrovským nafukovacím míčem...

Kája Nocar mi předtím říkal, ať vystřelím vedle. Já nechápal, pak jsem ho poslechl a kluci přitáhli tu velkou mičudu. A já pak od někoho dostal pod oko. Takže jsem měl monokl, k tomu prasklý zub. Přesně tak jsem měl skončit... (smích)

Stihl jste před utkáním něco natrénovat?

Vůbec, starostí bylo strašně moc. Také to bylo vidět, po čtyřech minutách jsem málem dostal infarkt, bylo to náročné. Ani do střelby jsem se nechtěl tolik hrnout, už to není, co bývalo. Bylo tam třeba pár ran, u kterých jsem si říkal, že to musí být gól. Ale buď byli kluci v brance tak rychlí, nebo už mi to tak neletí.

Dojatý jste byl i v závěru, kdy na hřiště nastoupily vaše děti. Jak si to dcera Valérie a syn Vincent užili?

Myslím, že to na ně bylo trošku moc. Ale byly to emotivní momenty, na které nikdy nezapomenu a oni taky ne. Bylo symbolické, že si se mnou chvilku zahráli. A já byl v takovém transu, že jsem vlastně nevěděl, co dělat. Jestli se neseberu a někam neuteču. Moje kariéra byla neuvěřitelná a tahle rozlučka to umocnila. Dostal jsem takové dárky, které mě budou provázet do konce života a navždy připomínat spoustu kamarádství.

Teď je před vámi nová výzva. Kiel vám nabídl roli asistenta trenéra, od další sezony už máte vést bundesligový tým jako hlavní kouč. Nechtěl jste začít spíš u dětí?

Kdepak, já nejsem trenér pro děti. Moje know-how je z taktického a nejšpičkovějšího házenkářského prostředí. Hned po rozlučce jsem odletěl do Kielu a začal si dodělávat trenérskou A-licenci. Moje výzvy a soutěživost jsou takové, že tohle cítím jako ideální variantu.

Takže rovnou hodit do vody velkého trénování?

Ukáže budoucnost, jestli to je správná cesta. Trenéřina je o něčem jiném. Pro někoho je lepší jít postupně, pro někoho rovnou skočit do vody a plavat. Budoucnost ukáže, kde je pravda u mě. Vnímám to tak, že když jsem dostal takovou nabídku, někdo