Kdyby mi před pěti lety řekli, co budu mít za sebou, zaklepu si na čelo, směje se boxer Pejsar

Je mu 32 let, s profesionálním boxem začal teprve před sedmi lety. Ale plzeňský rodák Václav Pejsar se rychle vyšvihl mezi českou špičku. V supertěžké váze je aktuálně první v domácím žebříčku a již ve čtvrtek 27. října bude tuhle roli obhajovat v Praze, kde se utká o pás profesionálního mistra České republiky s vyzyvatelem Tomášem Mrázkem.

"Ten pás momentálně nemá nikdo v držení a já ho moc chci, je to teď moje největší priorita. Vím, že mě čeká hodně zkušený borec, který má na kontě okolo sedmdesátí utkání. V přípravě nic nepodceňuji," říká Václav Pejsar, který má zatím v profesionálním ringu na kontě 12 zápasů s bilancí 9 výher a 3 porážek.

S boxem jste začal až v 25 letech, to je trošku rarita. Jak k tomu vlastně došlo?
Souhrou náhod, měl jsem štěstí na správné lidi, na správná místa. Jako kluk jsem chvíli dělal karate, pak jsem se věnoval kulturistice. Ale to se nedá moc počítat. V těch pětadvaceti letech jsem pracoval v Teplicích a začal chodit ke kamarádovi, bývalému boxerovi, dělat kick-box. Po návratu do Plzně jsem pokračoval v Naramě. Dělal jsem to pro sebe, bavilo mě to. Ale už po měsíci se mě ptali, jestli si nechci zkusit ostrý zápas. Nikdy by mě to nenapadlo, říkal jsem si, že na tohle už je pozdě...

Jenže nebylo. A nakonec jste to dotáhl až do profesionálního ringu...
A to jsou necelé dva roky. Měl jsem do té doby hodně zápasů v kick-boxu a K1, najednou se to začalo hromadit. A všiml si mě můj nynější manažer Míra Pek. Nabídl mi, jestli nechci zkusit zápas v klasickém boxu. Já totiž i v kick-boxu a K1 nejvíc používal ruce, moc jsem toho nenakopal. Myslel jsem si, že to jen zkusím. Jenže hned ten první zápas mě odvezli na Slovensko, kde jsem nastoupil proti jejich profesionální jedničce. První zápas a já ho porazil K.O. ve druhém kole. Tým se to celé odpíchlo.

Měl jste mezi boxery nějaký velký vzor?
Nebyl jeden. Šlo to postupně, spíš to byl každý, kdo byl v té chvíli lepší než já. Třeba i na tréninku. Když jsem v ringu začínal, byli tam kluci, co už měli pět zápasů. A já nic. Díval jsem se na ně, sledoval jejich tréninky, přístup k boxu. Od každého jsem se snažil něco vzít. Ale pokud chcete nějaké známé jméno, řeknu Mike Tyson. Lidsky to byl blázen, to ví všichni. Ale v ringu neskutečný borec.

Letos v květnu jste si splnil další sen. V Londýně jste boxoval proti Davidu Pricemu, britské hvězdě. Byla z toho porážka ve druhém kole, přesto, užil jste si tenhle duel?
Anglie, to je boxerská Mekka. Nic se tomu nevyrovná. Den před zápasem bylo focení a vážení a přišlo tam tolik lidí, jako chodí u nás na velké galavečery. A samotný duel se konal na fotbalovém stadionu, na finálové zápasy tam bylo přes 40 tisíc lidí! Zážitek to byl velký, ale štve mě, že jsem si to neužil podle představ. Jel jsem tam pro jiný výsledek. Sám sebe jsem ale dostal pod velký tlak a vím, že jsem předvedl výkon na houby.

Stejně si ale musíte říkat, že za tak krátkou dobu jste toho v ringu dokázal hodně, nebo ne?
Začal jsem až v pětadvaceti, teď je mi o sedm let víc. A boxerské sny se pořád posouvají. Začal jsem pozdě, takže ten první byl, zkusit si alespoň jeden zápas. Pak se to posunulo k tomu, že jsem si přál boxovat na Souboji Titánů v Plzni. A byl jsem tam snad pětkrát. Pak se zaměříte na to, prosadit se na galavečerech a dostat se na ten náš nejslavnější v pražské Lucerně, to je česká Mekka boxu. I to se mi splnilo. Kdyby mi to někdo řekl před pěti lety, zaklepu si na čelo. A jdu dál postupnými kroky. Teď chci uspět v utkání o profesionální pás mistra ČR. Pak můžu hledat další metu. Třeba boxovat v Americe, když přijde ta správná nabídka...