Jiný sport než házená u mě nepřipadal v úvahu, směje se Veronika Galušková

V krvi má házenou díky předchozím generacím zakódovanou tak výrazně, že vlastně ani jiný sport dělat nemohla. Osmnáctiletá Veronika Galušková vyrůstala v Plzni s trochou nadsázky s házenkářským míčem v ruce. Tomuhle sportu propadli oba rodiče, dědeček i babička. A protože ho držela v levé ruce, byla pro trenéry odmalička v centru zájmu.

„Ségra i sestřenice ještě v dětství zkoušely jiné sporty, třeba moderní gymnastiku. To já jako nejmladší už měla cestu jasně vytyčenou,“ usmívá se levoruká spojka, která nyní válí v interligové Slavii Praha. Ale dál hostuje v mateřské Slavii VŠ Plzeň, kde se potkává s o šest let starší sestrou Dominikou a s o dva roky starší sestřenicí Lindou. Aby toho nebylo málo, prvoligový tým, který v této sezoně hraje pod názvem DHC Plzeň, vede jako hlavní trenérka její teta Jana Galušková. A házenou hrají také Veroniky bratranci Luboš a Lukáš. Prostě klan jak se patří!

Jaké to vlastně jsou pocity, když nastupujete v jednom týmu s Dominikou a Lindou?
Pro nás je to splněný sen. Sestra byla vždycky můj vzor, odmalička jsem k ní vzhlížela. A s Lindou, která je věkově blíž, jsem odmalička hrála, protože mě vždycky posunuli ke starším holkám. Byla tam i zdravá rivalita, chtěla jsem se holkám vyrovnat. Jsme všechny šťastné, že si občas můžeme zahrát spolu v jednom plzeňském dresu. Hlavně pro Dominiku je to pokaždé svátek, protože ta musela čekat nejdéle, abychom se potkaly v jedné věkové kategorii. A čekala až do žen.

Dokážete se na hřišti někdy pohádat?
Jéje, často! (směje se) Pak je to tak, že velí Linda, která je střední spojka a hru diriguje. Když se na hřišti neshodneme, je to asi hodně vtipný pohled. Dva tři útoky na sebe s holkama ječíme a do toho teta na střídačce křičí, ať toho hned necháme. Ale trvá to vždycky jen chvíli. Nikdy se nestalo, že bychom se na sebe tak naštvaly, abychom spolu po zápase nemluvily.

Je pro vás dalším snem zahrát si v jednom týmu nejvyšší ženskou soutěž, tedy společnou, česko-slovenskou interligu?
To by bylo reálné asi jen v Plzni. V minulé sezoně tomu nebylo daleko, v první lize jsme skončili druzí. Uvidíme, jak to bude v další sezoně. Plzeňský tým je silný a já ráda přijedu pomoci kdykoliv, když to půjde. Jinak dál hraji interligu za pražskou Slavii, příští rok mě navíc čeká maturita.

A kdyby se povedlo příští rok Plzni postoupit…?
Uvidíme, to je daleko. V Praze jsem spokojená, v minulé sezoně jsme došly se Slavií až do finále, kde jsme podlehly Mostu. Série o titul pro mě byla velkým zážitkem. Nikdo nepočítal, že to dotáhneme až daleko. Ani ve finále jsme nebyly bez šancí, ale Most má přece jen daleko zkušenější kádr a rozhodujících chvílích se to projevilo.

Jaké by to bylo, kdybyste na palubovce stály se sestrou či sestřenicí proti sobě?
K tomu už došlo. Linda v minulé sezoně hostovala v interligovém Písku. Ale na hřišti jsme se ve vzájemném utkání moc nepotkaly, většinou jsme se míjely. Možná je to dobře, sama nevím, co bych udělala. Neumím si moc představit, že do sebe v útoku nebo v obraně půjdeme nějak ostře.

Už patříte do širšího kádru české reprezentace, loni v zimě jste do poslední chvíle bojovala o nominaci na mistrovství Evropy ve Švédsku. Hodně vás mrzelo, když jste z týmu vypadla na poslední chvíli, jako úplně poslední?
Přiznávám, že jsem to hodně obrečela. Ale už je to pryč, v nároďáku jsem dál, uvidíme, co přinese čas. Netajím se tím, že bych někdy ráda zkusila i angažmá v zahraničí. Je to můj další cíl a budu se snažit, aby se splnil.