Hokejový centr Preisinger se v Plzni zabydlel rychle. Jen škoda zranění...

V osmnácti letech se mu nadějná kariéra málem sesypala. Slovenský hokejový útočník Miroslav Preisinger byl se spoluhráčem Filipem Jánošíkem vyhozený ze světového šampionátu osmnáctek v USA. Kvůli dámské společnosti na hotelu pozdě v noci, mluvilo se dokonce o prostitutkách. Byť se později ukázalo, že šlo „jen“ o fanynky slovenských mladíků, průšvih byl na světě. Naštěstí tahle aféra šikovného centra posílila a tyhle časy jsou dávno pryč. Teď je Preisingerovi o sedm let víc, má přítelkyni, malou dcerku, žijí spokojeně. A druhou sezonu obléká dres extraligové Plzně.

„Jsem rád, že to loni v létě vyšlo a v Plzni jsem získal smlouvu. Chtěl jsem jít pryč ze Slovenska. A když se ozval agent, že v Plzni mi dají šanci, neváhal jsem ani chvilku,“ vzpomíná rodák z Bratislavy.

Právě se Slovanem poznal v sezoně 2011/12 radost z mistrovského titulu, v bratislavském dresu poté krátce okusil také Kontinentální ligu. Ještě předtím působil v zámořské juniorské soutěži OHL v týmu Sarnia Sting (2008 – 2010). Ve slovenské lize hrál také za Banskou Bystricu a Skalici. I národní tým už mu odpustil, v uplynulých dvou letech Preisinger šestkrát oblékl slovenský reprezentační dres.

Co jste o Plzni věděl ještě předtím, než jste si zde vybojoval smlouvu?
Hrál jsem tady kdysi se Slovanem zápas European Trophy. Už tehdy se mi v Plzni líbilo, i když je to od Bratislavy docela daleko. (úsměv) A věděl jsem, že jsou tady ve vedení bývalí hokejisté. V takových klubech to většinou funguje dobře, což se mi hned potvrdilo. V minulé sezoně se nám navíc podařilo vybojovat bronzové medaile, týmu se dařilo. Jsem tady spokojený.

Nicméně začátek nové sezony byl pro vás hodně smolný. Těsně před startem extraligy, v Nitře během utkání Ligy mistrů, jste si zlomil předloktí na levé ruce. Co se stalo?
Ve druhé třetině jsem se snažil zablokovat střelu. A pukem jsem dostal do nechráněného místa tak smolně, že kost nevydržela. Musel jsem na operaci a bylo jasné, že mě čeká dlouhá pauza.

Jak jste nucenou přestávku prožíval?
Něco takového se mi stalo poprvé v kariéře. Zranění byla, ale nikdy mě nevyřadila na tak dlouhou dobu. Zpočátku to bylo složité. Hlavou vám pořád běží, jestli se bude ruka hojit dobře, jestli se ta přestávka ještě neprotáhne.

Kde jste v té době hledal oporu?
Naštěstí šlo všechno podle předpokladů doktorů. A především se mnou v Plzni byla přítelkyně a naše dcerka. To bylo největší pozitivum. Nenudil jsem se, člověk si vyčistil hlavu.

Až v listopadu jste se mohl vrátit na led. Byl to stejný pocit jako kdyby byl začátek sezony?
Bylo to o něco horší, protože soutěž už byla rozjetá, ale já byl úplně na začátku. Moc jsem se těšil na led, ale zároveň byl i nervózní.

Navíc Plzeň měla za sebou hodně špatný vstup do extraligy, v jednu chvíli klesl až na dno tabulky, od mužstva odešel trenér Michal Straka. Prožíval jste tu krizi v hledišti hodně intenzivně?
Když se takhle nedaří, ozve se hned spousta mudrců. Ale kdo hokej nehrál, netuší, že je strašně složité se z takového trápení dostat. Kdybych byl na ledě od začátku, určitě si tím projdu taky. Ale kluci to pak zlomili a já doufám, že sezona nakonec dopadne dobře.