Cyklistka Nikol Soustružníková září na dráze, ale plánuje se prosadit i na silnici

Nikol Soustružníková

Má ráda drsné filmy Quentina Tarantina, její oblíbenou knihou je drama Karla Čapka Bílá nemoc, sportovním vzorem pak slovenská cyklistická star Peter Sagan. Hraje na klarinet, ráda jezdí na snowboardu a po gymnáziu by ráda studovala medicínu. Plzeňská cyklistka Nikol Soustružníková má velké spektrum zájmů a rozhodně se s ní nenudíte. Ale dohnat na kole jí nezkoušejte, je to zbytečné. Letos ji bude sedmnáct a členka cyklistické akademie Romana Kreuzigera už má ve sbírce spoustu medailí včetně titulů z mistrovství České republiky.

"Nejbližší je mi silniční cyklistika, ale největší úspěchy jsem vybojovala na dráze," říká Nikol Soustružníková, která se přitom tomuto sportu naplno začala věnovat až ve dvanácti letech.

Zkoušela jste i jiné sporty?
Já jich prošla hodně. Dělala jsem synchronizované plavání, klasické plavání, atletiku. I na kole jsem strávila odmalička hodně času. Ke sportu mě vedli rodiče i prarodiče. Jednou se mě děda zeptal, jestli nechci na kole zkusit nějaký závod. V tu dobu jsem dělala atletiku, ale moc se mi v ní nedařilo. Tak jsem to zkusila a cyklistika mě hned chytla.

Jako většina dětí jste ale začínala na horském kole, že?
Ano. Jezdila jsem na biku, to mi bylo okolo třinácti let. Ale v technice jsem tam nepatřila k nejlepším a cross-country na horských kolech je rok od roku technicky náročnější disciplína. To mě zpomalovalo, nemohla jsem tam využít rychlost a vytrvalost, kterou jsem v sobě měla.

Takže logickou variantou byla dráhová cyklistika.
Tam je to hlavně o rychlosti. Silnice je mi sice bližší a mám raději, ale na dráze se mi daří ze všeho nejvíc. Navíc i můj trenér pan Novák mě tam vidí nejraději. Říká, že mám v nohách dynamit a rychlostní disciplíny jsou přesně moje parketa. To se potvrdilo i na loňském mistrovství České republiky, kde jsem tituly získala právě v rychlostních disciplínách.

Budete se tedy v budoucnu specializovat hlavně na dráhu?
To zase ne, i když by mě tam někdo viděl nejraději. Ale já bych se ještě chtěla pokusit předělat na silničního závodníka. V příští sezoně bych ráda absolvovala závody Českého poháru a hlavním cílem bude mistrovství České republiky na silnici.

Je šance, že se s cyklistikou podíváte i do zahraničí?
Petr Kubias, šéf cyklistické akademie Romana Kreuzigera, už mi naznačoval, že by mě rád na nějaké závody do zahraničí vzal. Byla bych ráda, protože zvlášť v ženských kategoriích nás tady v Česku nejezdí hodně. Všechny holky se známe, ty závody jsou trošku monotónní. Proto bych se ráda podívala do zahraničí, uvidíme, jestli to vyjde.

Jak se vám daří kloubit sport a studium?
Chodím na gymnázimu Františka Křižíka. Nastoupila jsem tam od šesté třídy. V devítce jsem přemýšlela o přestupu na sportovní gympl, možná to zpětně byla chyba, že jsem to neudělala. Na Křižíkáči mám třikrát v týdnu skoro do čtyř hodin odpoledne, s tréninkem je to složitější. Ale zatím se to daří poměrně dobře kloubit, funguje to. Mám individuální plán. Ale to se týká jen toho, že ostatní studenti mají povoleno 25 procent absence a já to mám zvednuté na 50 procent. Zatím to mám spočítané, že to vždycky vyšlo i se soustředěním a závody.

Cyklistika je velká dřina, to vám nevadí?
Někdy je to náročné. Zvlášť na podzim, když máte v říjnu třeba tři týdny volna a pak se vracíte do sedla. Ten návrat je složitý. Ale chce si to dát nějakou motivaci, pak se to rozjede. A když je pravidelný trénink, moc to nevnímáte. Přes léto je volno jeden v týdnu, kdy je prostor na regeneraci. Jinak je to denně dvě až tři hodiny na kole.