Byla to nádherná jízda. Teď se chci věnovat rodině, plánuje loučící se Filip Jícha

Ze Starého Plzence, kde udělal první krůčky a kde poprvé držel v ruce házenkářský míč, se tvrdou prací prosadil až na absolutní vrchol. V roce 2010 získal trofej pro nejlepšího hráče světa, stal se hvězdou německé bundesligy, nejslavnější soutěže planety, slavil triumf v Lize mistrů. Před pár týdny ale Filip Jícha, největší postava české házené poslední dekády, ukončil kariéru. I kvůli vleklým zraněním, která mu kazila jeho poslední angažmá ve španělské Barceloně.

„Jsem vděčný, že jsem měl takovou sportovní kariéru. Že jsem mohl ochutnat házenkářský vrchol, o kterém jsem jako kluk ani nesnil. Jediné, na co se mi nepodařilo dosáhnout, je větší úspěch s českou reprezentací. Dával jsem tomu všechno, občas včetně zdraví a psychického stavu, ale nepodařilo se nám to. Nedá se nic dělat. Nicméně házená je kolektivní sport a jsem moc rád, že jsem ho dělal,“ svěřil se při rozlučce Filip Jícha, který letos v dubnu oslavil 35. narozeniny. 

Za tehdejší Kovopetrol Plzeň odehrál jediný ligový zápas, pak zamířil do pražské Dukly, kde byl až do roku 2003. poté už zamířil do světa. Krátce působil v Kataru, hrál za švýcarský St. Gallen a v roce 2005 otevřel dveře vysněné bundesligy. S Lemgem dvoumetrová levá spojka vybojovala vítězství v Poháru EHF, po dvou letech Jícha přestoupil do slavného THW Kiel. S ním získal čtyři německé tituly, dvakrát trofej za výhru v Lize mistrů, v bundeslize nastřílel přes tisíc gólů. Závěr kariéry pak odehrál v Barceloně, španělském velkoklubu.

Bylo to pro vás hodně těžké rozhodnutí, ukončit úžasnou aktivní kariéru?

Byl jsem smířený, připravený. Jsem člověk, která velká rozhodnutí dělá z břicha, nebo z pocitu. Cítil jsem, že to tak má být, proto jsem to udělal. Byl to pro mě neuvěřitelný příběh a jízda, kterou musím ukončit, byť bych rád i pokračoval. Ale už to nešlo.

Tělo dalo jasný signál, že víc nezvládne?

Ta zlomová chvíle přišla na jaře. Přijel jsem po jednom tréninku domů a zjistil, že už nemůžu. Že nemám energii skousávat tu fyzickou bolest.

V lednu se česká reprezentace představí na mistrovství Evropy v Chorvatsku. Neměl jste chuť rozloučit se až po tomhle šampionátu?

Odehrál jsem v kvalifikaci jediné utkání na Islandu, v němž jsem si utrhl meniskus. Prohráli jsme o gól a já musel na operaci, takže jsem klukům moc nepomohl. Kvalifikaci uhráli beze mě a nebylo by fér vzít teď místo jednomu z nich, který by si to zasloužil víc. Takže o mistrovství Evropy jsem vůbec neuvažoval. Klukům ale určitě budu držet palce.

Už máte v hlavě plány na další život, ten po aktivní házené?

Chvíli se chci věnovat rodině. Zaslouží si to má žena, dcera Valérie i syn Vincenc. Uvidíme, jak to volno bude dlouhé. Rok, možná dva. I když to mi přijde už obrovsky dlouhé a já moc nevydržím sedět na jednom místě a nic nedělat. Každopádně teď zůstaneme nějaký čas v Barceloně, kde děti chodí do školy. V Česku teď ani nemáme připravené pořádné zázemí. Až skončí volno, uvidíme, kam naše další kroky povedou.

Láká vás trenérská práce?

Neopouštím sport, který si nesu v srdci, který miluji, nedokážu si to bez něj představit. Do házené jsem vždycky povídal, byl pravou rukou trenéra. V Německu studuji trenérskou školu, v lednu mám první zkoušku. V budoucnu bych rád převzal nějaký tým a své vize zkusil zprostředkovat. Asi nejsem schopný metodicky se věnovat dětem. Takže pokud bych měl trénovat, bude to mužská složka.