Běžkař Martin Jakš po odchodu Bauera převzal roli lídra české reprezentace

Po odchodu Lukáše Bauera už plzeňský rodák Martin Jakš definitivně převzal pozici lídra české reprezentace v běhu na lyžích. A zatímco před rokem jeho letní přípravu hodně poznamenaly problémy s kolenem, letos se členu liberecké Dukly zdravotní trable konečně vyhýbají. Před začátkem sezony si tak Jakš, který žije v Prášilech na Šumavě a s manželkou Helenou – sestrou cyklisty Romana Kreuzigera – vychovává dcery Šarlotu a Dorotu, přál jediné: Aby se mu vyhnuly i tradiční potíže spojené s nachlazením, ke kterým je hodně náchylný.

„S příchodem podzimu je to kritické. Ty plískanice mi nedělají dobře. A když se stupňuje trénink, tělo dostává zabrat z obou stran. Snad to období překonám, s přechodem na první sníh už to bývá klidnější,“ popisoval jednatřicetiletý Jakš, někdejší mistr světa do 23 let a bronzový olympijský medailista ze štafety ve Vancouveru 2010, na prahu nové sezony.

Ta běžcům na lyžích začne 24. listopadu ve finské Ruce, vrcholem bude samozřejmě zimní olympiáda v jihokorejském Pchjončchangu v únoru 2018.

Jak jste přijal roli hlavního lídra českého týmu po odchodu Lukáše Bauera?
Dobře. S mladými kluky v národním týmu vycházíme dobře, nejsou žádné problémy. Parta funguje, tréninky jsou kvalitní. Trenéři to drží pevnější rukou a je dobře, že všichni děláme všechno.

Českou reprezentaci v olympijské sezoně převzal finský trenér Ilkku Jarvu. Jak se vám s ním spolupracuje?

Vidí, že se v zahraničí hodně lyžuje a hodně trénuje, mají tam spoustu tréninkových hodin. Nutí nás k tomu, abychom se k téhle realitě přiblížili. Takže tréninkové hodiny, kterých je víc, jsou v nižší intenzitě, ale zase máme víc kratších tréninků v nadprůměrné intenzitě.

Jarvu je také vaším osobním trenérem. Na jaké činnosti spolu nejvíc pracujete?
U mě konkrétně se snaží hodně zapracovat na práci rukou. Já byl vždycky dominantní jako běžec nohama, teď se snažíme, abych to podpořil i vrškem. Pevně doufám, že to přinese alespoň nějaké zlepšení.

Jistý si tím nejste?
Někdy mám, přiznávám, trošku rozporuplné pocity. Jeden trénink je dobrý, druhý z mé strany trošku bojácný. Sice tomu tréninku věřím a když se o tom bavíme, všechno sedí. Ale mám tam někdy momenty, že mi chybí tradiční tréninky, které jsme chodili - opakované maximální, kolem osmi, deseti minut. Ty tam teď nejsou. Ale zase je tam práce ještě ve vyšší intenzitě, ale kratší časový úsek. Sezona ukáže, zda je to správná cesta.

Loni se vám dlouho nedařilo, až na konci sezony jste vybojoval na mistrovství světa 14. příčku na volné padesátce. Na to chcete navázat?
Já jsem byl za to čtrnácté místo zpětně hodně rád. Letní příprava byla loni hodně špatná. Teď si říkám, že z dobré přípravy by bylo dobré to posunout ještě dál. Ale z vlastní zkušenosti vím, že to platit nemusí. Měl jsem předtím roky, kdy bylo léto extrémně dobré, pak přišly zdravotní problémy, něco se nedařilo a v zimě jsem to úplně neprodal. Doufám, že teď se to nestane.

Jak často se vám už v hlavě motají myšlenky na olympijské hry?
Když je dobrý trénink, říkám si – to je pěkné tempo, z toho by tam mohl být dobrý výsledek. Ale taky myslím na ty minulé hry. Vancouver byl exkluzivní, moje první olympiáda, získali jsme medaili ve štafetě, na to mám krásné vzpomínky. A vlastně i na Soči. Přece jen, je to olympiáda, už jen účast na ní je odměnou pro sportovce. V Koreji bych se s tou pro mě zřejmě poslední rád rozloučil nějakým dobrým výsledkem.