Badmintonista Jan Louda se stal v osmnácti českým šampionem

Vstup do letošního roku byl pro něj úžasný. V osmnácti letech se plzeňský badmintonista Jan Louda radoval z titulu mistra České republiky mezi dospělými. A za pár dnů byl u historického úspěchu české reprezentace, která na evropském šampionátu družstev v ruské Kazani poprvé postoupila do čtvrtfinále. A právě Louda, člen USK Plzeň, v něm proti Německu získal jediný český bod, když porazil mistra své země Weisskirchena. Češi nakonec brali pátou příčku.

„Byl to úžasný úspěch pro celý český badminton,“ radoval se poté Jan Louda, svěřenec trenéra Josefa Rubáše. Brzy poté se prosadil i na prestižním Austria Open ve Vídni, kde si připsal čtyři vítězství a probojoval se až do osmifinále. „To byl můj zatím nejlepší výsledek mezi dospělými,“ konstatoval plzeňský badmintonista.

Ještě před domácím šampionátem jste se svěřil, že jste v uplynulých měsících v přípravě musel hodně věcí změnit. Byla to tedy správná strategie?
Pepovi Rubášovi stoprocentně věřím. Je to můj trenér a co řekne, to platí. Myslím, že změny jsou vidět, i když byly hodně bolestivé. Začali jsme daleko víc makat, ve větší intenzitě, při každém tréninku jsem šel na maximum, ale pořád při tom musel myslet na údery. Je to na psychiku hodně náročné. Běhat po kurtu je fajn, ale pořád musíte vědět, co a jak hrát, aby údery dávaly smysl.

Před pár měsíci jste vyrazil na zkušenou do Dánska, do jejich speciálního badmintonového centra. Plánujete brzy vyrazit do zahraničí na delší čas?
V Centre of Excellence v Dánsku jsem byl týden trénovat s dalším reprezentantem Milanem Ludíkem. Tu myšlenku v budoucnu nevylučuji. Ale v Plzni ještě nemám hotovou maturitu a chci střední školu dostudovat. Nepřipadalo v úvahu, abych studium přerušoval. Jsem tady maximálně spokojený a uvidíme, co bude dál. Teď jsem domluvený, že do Dánska bych mohl jezdit na nějaká kratší období. Zatím se mi to nehodí do plánu, tak možná o prázdninách.

Popravdě, není už vám Plzeň trošku malá?
Naopak. Je výhoda, že je malá. Je skvělá v tom, že všechno je blízko - škola, trénink, posilovna, domov. Všechno maximálně dvacet minut od sebe. Ale je pravda, že badmintonově to v příštím roce budeme řešit jinak. Ale to ještě nemůžu říci.

Na začátku února jste v Praze získal premiérový český titul mezi dospělými ve dvouhře. Jak ten úspěch s odstupem času hodnotíte?
Všichni mi po finále začali hned psát a gratulovat, takže jsem si to pomalu začal uvědomovat. Když jsem přišel do školy, i učitelky mě vítaly se slovy: Super výsledek! Já jsem kvůli šampionátu trénoval od listopadu, vynechal kvůli němu i nějaké turnaje. Jsem rád, že se to povedlo. Byl to pro mě nový impuls, že už u nás patřím ke špičce.

V semifinále jste porazil Milana Ludíka, obhájce titulu. Považoval jste ho za největšího soupeře?
Považoval, Milana jsem se obával nejvíc. Víc než ve finále Ondry Krále, se kterým jsme vrstevníci. Sice dokázal už ve druhém kole porazit zkušeného Adama Mendreka, ale vím, že ke mně má trošku respekt. Možná to je tím, že ho dokážu dostat pod tlak a nepustím do mezihry. To se projevilo i v tom finále. Věřil jsem si.

Jaké jsou vaše plány do budoucna. Prosadit se v jednotlivcích i na Evropě, mistrovství světa či olympijských hrách?
Chci jít postupně. Nejdřív se kvalifikovat na Evropu, pak zkusit osmičku, pak třeba někdy medaili. Těžko o tom mluvit. Cíl a sen je světová padesátka, dál zatím nekoukám. Ale když budu v padesátce, určitě budu chtít dvacítku… Uvidíme, co se povede.