V Plzeňském kraji se mi vždycky hází dobře, svěřuje se oštěpař Petr Frydrych

Když se v září objevil v Plzni na finále extraligy družstev a o pár dní později startoval na tradičním Hvězdném házení v Domažlicích, bylo to poprvé, kdy se v regionu představil jako medailista z mistrovství světa. A že se na životní úspěch oštěpař Petr Frydrych načekal! V roce 2009 získal klatovský rodák stříbro na evropském šampionátu do 23 let, brzy překonal osmaosmdesáti metrovou hranici. Ale až v 29 letech přišel pro svěřence Jana Železného ten pravý závod. Na srpnovém mistrovství světa v Londýně poslal Frydrych náčiní do vzdálenosti 88,32 metru a mohl odpálit bronzové oslavy. O to emotivnější, že stříbro bral jeho reprezentační parťák Jakub Vadlejch.

„Možná mi pomohlo, že sezona nebyla do té doby moc dobrá a rozhodně jsem nebyl považován za favorita. Byl jsem v pozici, kdy jsem mohl jen získat,“ svěřil se Petr Frydrych, který nyní hájí barvy pražské Dukly. Nicméně sám tvrdí, že nejlépe se mu hází v Plzeňském kraji.

Vážně, je to tak?
Je. V regionu vždycky závodím rád a hází se mi tady výborně. Tak nějak to vždycky vyšlo, že zrovna v Plzeňském kraji se mi nejvíce dařilo. Asi proto, že jsme tady doma. Vlastně až Londýn to pořádně zlomil a jsem rád, že v pravý čas. Proto jsem se moc těšil i na finále extraligy do Plzně. To hlavní už bylo za mnou, mohl jsem se v klidu soustředit na svůj výkon a snažil se předvést v co nejlepším světle.

Jak často se během závodní sezony dostanete do rodných Klatov?
Snažím se. Naši mi pravidelně popisují, jak v Klatovech lidi prožívají moje závody. A já se tam vracím vždycky rád. Těší mě, když se mohu setkat s lidmi, které nemám příležitost vídat pravidelně. Na Klatovy nedám dopustit.

Váš bronzový závod na mistrovství světa v Londýně sledovala i vaše manželka. Jezdí za vámi na velké akce pravidelně?
Právě, že tohle byla úplně první, kterou sledovala přímo na stadionu. Byl jsem šťastný, že byla zrovna u mého největšího úspěchu. A také jsem jí hned řekl, že teď se mnou bude muset jezdit na všechny velké mítinky.

Jak s odstupem času hodnotíte bronzovou medaili?
Pořád podobně, jen se ty pocity trošku prohloubily. Na jednu stranu jsem rád, že po špatné sezoně se mi podařilo získat tuhle medaili. Ale zároveň jsem se v Londýně cítil skvěle. Je to ten pocit, kdy vnímáte, že dokážete porazit každého. A to se nestalo, což mě trošku mrzí. Nicméně i tak je to můj životní úspěch a velká motivace do budoucna. Navíc jsem vybojoval medaili v novém osobním rekordu, na který jsem čekal dlouho.

Barbora Špotáková brala v Londýně zlato, Jakub Vadlejch stříbro, vy bronz. Jsme oštěpařská velmoc?
Je to hlavně tím, že se tady narodili Jan Železný a Bára Špotáková, to je pro nás velká klika. Oštěp má tradici. Tři medaile z mistrovství světa jsou skvělé. A věřím, že se na to dá navázat. Ale oštěp je technická disciplína, je hodně ošidný. Zdaleka to není jen o fyzičce. Já jsem fyzicky připravený na to, že můžu hodit devadesát metrů, třeba už šest let. Ale technika je o něčem jiném. Musí se vám všechno sejít, aby to klaplo. Naopak je frustrující, když do toho dáváte všechno a házíte o deset metrů méně, než byste měl.

Dokázal byste s oštěpem házet i na cíl?
Kdysi jsme v rámci mítinku ve Švédsku házeli na přesnost. Jeden rok jsem vyhrál, ten další skončil poslední… Občas se s klukama na tréninku sázíme, kdo trefí čáru, ale je to o něčem jiném. A házet jako lovec? Záleželo by na tom, jaký bych měl hlad. (smích)