Za Plzeňskou 50 se jen zaprášilo

Reportáž z vydařené Birell Plzeňské MTB 50

Ohromná divácká kulisa, závodníky nacpané koridory na Náměstí Republiky v Plzni a úvodní slova jednoho z našich dnes už bývalých nejlepších silničních cyklistů, Františka Raboně, doprovázely start Birell Plzeňské MTB 50, která se jela jako 13. podnik seriálu Kolo pro život v sobotu 3. 9. 2016.

Zatímco sympatický Fery nepokrytě přiznal, jak málo letos stihnul na biku najet, že kousek od trasy závodu bydlí a občas si na ní rád s kamarády nebo tátou bez nějakého závodění vyjede, krťounký rozhovor s jedním z největších favoritů hlavní trasy, Pavlem Boudným, byl tradičně hotový raz dva. Nejlepší jezdec stáje Česká spořitelna Accolade se na závod těšil, ale nevěděl, co od něj čekat, protože tady startoval naposledy před třemi lety. Ani to mu však nezabránilo, aby v cílové rovince o hodinu a tři čtvrtě později zopakoval klasický děj scénáře letošních bikových akcí KPŽ. Pavel Boudný díky své explozivní síle opět kousek před cílem předjel svého kolegu Matouše Ulmana a zvítězil. Skoro už okoukaná podívaná, dalo by se říct, ale nejen první desítka borců, i všichni ostatní, kterých se na startu béčka dlouhého 55 km sešlo přes 700, si museli tento sladký konec pěkně odpracovat. Obdiv zaslouží i první žena v cíli Pavla Havlíková (KC Kooperativa Jablonec), která doletěla usměvavá do cíle ve skvělém čase 2:04:24.9, o celé 4 minuty dříve než druhá Anička Šmídová z Nilfisku pro cycling. Velký triumf si připíše i mladinká kolegyně Pavly - Nikola Nosková, která obsadila bronzový stupínek.

Při pohledu na profil závodu, by nikdo nehádal, jak velká dřina to bude. Na obtížnosti se podílelo především velké horko, dusno a technická náročnost některých pasáží. Ty byly díky vysokým teplotám vyschlé a na štěrkovém podkladu to dost klouzalo. Trasa Plzeňské 50 je ve srovnání s jinými závody seriálu tou lehčí, o čemž svědčí i to, že prvních více než 5 kilometrů se jede po rovince na silnici v rychlostním průměru převyšujícím 30 km/hod. Teprve za obcí Radčice se vjíždí do lesa a začíná to pravé kouzlo plzeňského Kápéžetka. Lesní cesty s prašným podkladem vytváří po průjezdu stovek cyklistů prachová mračna. Jedním z dalších rysů závodu jsou krátké, prudké kopce, které už jsou za hranicí, kdy je můžete vyjet švihem v tempu, ale na zdolání konstantním strojovým tempem jsou ještě příliš krátké. Proto je správně zvolené tempo veledůležité. Při neodhadnutí vzdálenosti na vrchol a přepálení tempa by se člověk rychle zatavil.

Jedna z lahůdek závodu je vysílač na Krkavci. Rozhledna asociuje vztyčený ukazováček, který z dálky hlásá: "Pozor na mě, nezdám se, ale dokážu pěkně potrápit. A nejen jednou!" Přibližně na desátém kilometru v obci Chotíkov je proto ten správný čas na doplnění tekutin a rychlé energie v podobě energetické tyčinky, banánu nebo gelu. Krátká rovinka na silnici kolem vilové čtvrti je k tomu přímo jako stvořená. Kdo nepřepálil začátek, má sílu, vytrvalost a zvládá techniku jízdy v terénu, pro toho je prudký výjezd k rozhledně na Krkavci hračkou a příjemným zpestřením. Pro ty ostatní, kterých byla ale zřejmě většina, to bylo jedno z nejobávanějších míst závodu. Na optimismu rozhodně nepřidává ani fakt, že vrchol kopce mají účastníci závodu stále na očích a co hůř, ta nejprudší pasáž je právě těsně pod ním. Na výběr je z několika stop. Vlevo prudší - plná kořenů anebo vpravo delší, se spoustou borovicových šišek, na kterých si často kolo, díky rychlosti blížící se nule, žije tak trošku vlastním životem. Těžká to volba. U většiny vyhrála ta stopa, která byla v danou chvíli volná. Na vrcholu honem rychle najít plíce, žaludek a odvahu a hurá do pěkného technického singletracku plného ostrých uzavřených zatáček, kořenů i menších skoků. Fotografové, kterých se tu sešlo hned několik, neměli o parádní snímky rozhodně nouzi...

Po prvním pokoření vrcholu na Krkavci začala pro kochající se nesoutěživé hobíky taková trošku vyhlídková jízda po okolí Plzně. Převážně rovinaté úseky dávaly spoustu možností pro občerstvení, pohledy na před chvílí pokořený Krkavec a mírný odpočinek. Ti, kteří ale bojovali o každou pozici a o každou minutku, nic takového neřešili a dupali stále s úctyhodnou kadencí do pedálů. Neřešili (a možná ani nepostřehli) ani první občerstvovací stanici v Horní Bříze, která byla umístěna pod rychlým sjezdem. Dobrovolnice a dobrovolníci, kteří podávali občerstvení, museli mít pořádnou dávku odvahy, aby natáhli ruku k jezdcům, kteří se zde řítili rychlostí přes 40 km/hod jeden za druhým. Tito rychlící ale zpravidla nějakou tu zásobu pro jakoukoliv nouzi mají v zadní kapse svého dresu, a tak nebyl důvod pro nějakou paniku, když kolem bufetu jen profrčeli.

Za Horní Břízou na vrcholu nádherného, táhlého stoupání vedoucího kolem Kaolinky se trasa ubírala ke své druhé polovině a otáčela se zpět k Plzni. Na rovinkách, které vedly střídavě po lesních či polních cestách, kilometry ubíhaly dvojnásobným tempem. Krkavec těm, kteří zde nestartovali poprvé, s úšklebkem z dálky kynul, že se blíží takové malé peklíčko v podobě dalšího hřebu sobotního odpoledne. Další z prudkých stoupání a zase na ten Krkavec! Tentokráte z druhé, o něco mírnější, ale delší strany po zelené turistické značce. Fanoušci v kopci ale nikoho nenechali na holičkách a fandili nahlas, co jim síly stačily. Příjemný sjezd, který následoval, už nebyl tak technicky náročný jako ten na odvrácené straně a jel se proto o poznání rychleji.

Zanedlouho se tak podruhé během sobotního dne dostal na řadu Chotíkov. Značka 5 kilometrů do cíle před pravou ostrou zatáčkou v lesním úseku potěšila všechny, kterým se už zásoba sil ztenčila jen tak na dojezd, ale to, co přišlo za cedulí, pro ně byla pořádná rána do zad. Definitivní tečku v podobě nastoupaných kilometrů totiž představoval Sylvánský vrch. Kdo chtěl do cíle, musel ho zdolat. Poslední terénní pasáží pak byl sjezd z vrchu dolu. Sešup to byl docela ostrý a v té rychlosti bylo třeba dávat pozor na ostré kameny, kořeny a především na výmoly od tekoucí vody, které se klikatily uprostřed cesty. Pád nebo defekt v posledních několika kilometrech by zkazil náladu asi každému.

Po výjezdu z lesa konečně dojezd do cíle po silnici. A pravidlo: "Když to není v Plzni do kopce, tak je to na větru," se potvrdilo. Chudák ten, kdo jel osamocen a při letmém pohledu za sebe viděl další stmelené kandidáty na lepší umístění, kteří se jej snažili za každou cenu dojet... Cílový prostor v plzeňském zázemí u OC Plaza patří k těm techničtějším. Přeskok obrubníku, průjezd mezi stromy, ostrá pravá zatáčka. Díky tomu vyhrával nejen ten, kdo měl více sil na spurt, ale také ten, kdo zvládnul techniku a především měl také trošku štěstí.

Jeden z nejrychlejších závodů série Kola pro život se vydařil díky pečlivé práci pořadatelů z občanského sdružení Šerák, organizátorům série KPŽ, kteří přichystali skvěle vybavené zázemí se skvělými službami pro závodníky a doprovodný program pro celou rodinu. Na září nezvykle teplé počasí ozdobilo parádní atmosféru na trati i v zázemí. Koloproživotní třináctka si zaslouží zapít závod vychlazenou dvanáctkou.

Text: Petr Havránek
Foto: Miloš Lubas