Plzeň je moje srdeční záležitost, svěřuje se Jan Štochl

Byl to velký letní návrat. Házenkářský gólman Jan Štochl se po 11 letech sportovního života v Německu vrátil do rodné Plzně, za kterou naposledy chytal v roce 2002. V mistrovském Talentu dostal za úkol hned několik rolí. V 41letech má ještě pořád chuť dokázat, že to mezi tyčemi umí. K tomu je hrajícím asistentem hlavního trenéra Martina Šetlíka a také koučem plzeňských brankářů.

„Těšil jsem se moc. Českou nejvyšší soutěž jsem nechytal jedenáct let, doma v Plzni ještě o tři roky déle. Plzeň je moje srdeční záležitost. A kdyby se mi povedlo s odstupem dvaceti let získat titul, to by bylo něco!“ říká více než dvoumetrový gólman Jan Štochl, který ještě před odchodem do Německa působil v nejvyšší domácí soutěži v pražské Dukle. Ještě předtím, s tehdejším Kovopetrolem Plzeň, se stal dvakrát mistrem ČR v letech 1998 a 1999.

Máte dva syny - dvojčata, českou manželku. Byl návrat do Čech po tak dlouhé době v cizině hodně složitý krok?
Věděli jsme, že domov máme tady. A když jsme loni v Plzni koupili domek, všechno začalo dostávat reálné obrysy. Vím, že házená se v Plzni dělá na vysoké úrovni, klub funguje. Navíc kluci začali chodit do školy, chtěli jsme, aby měli stabilní prostředí. Neuměl jsem si představit, že by první třídu absolvovali v Erlangenu, druhou třeba jinde v Německu a pak zase stěhování. Tady už zakotvíme. Navíc svátky v Německu fungují jinak než u nás, takže už loni synové poznali svou novou třídu v Plzni a nebyla to pro ně velká zátěž. Erlangen, kde jsme bydleli, je jen dvě hodiny autem od Plzně, kontakt oni ani my rodiče neztratili nikdy.

Když se ohlédnete a vzpomenete si na chvíli, kdy jste do Německa odcházel, jak se vaše sny a plány naplnily?
Nadmíru. Nikdy mě nenapadlo, že v Německu vydržím tak dlouho. Já odcházel docela pozdě, ve třiceti letech. Proto jsem žádné velké plány neměl, chtěl jsem si to hlavně zkusit. Čekal jsem, že zvládnu tři rok a pak se uvidí. Bylo z toho jedenáct let… Klíčové bylo, že o mé služby byl zájem. A měl jsem v sobě velkou motivaci. Bundesliga je pro každého házenkáře vysněná soutěž a já k ní byl najednou hodně blízko. A nakonec si nejlepší soutěž světa poprvé zahrál v šestatřiceti letech za tým Bergischer HC.

A mohl jste si zachytat i proti mladšímu bratrovi Petrovi, který je oporou Berlína i české reprezentace. Jaké to byly zážitky?
Ty nejkrásnější, které na bundesligu mám. Ty vzájemné zápasy jsem si pokaždé moc užíval. Nakonec byly čtyři ve dvou sezonách a v té poslední jsem s nimi ani jednou neprohráli, oba remizovali. Takže jsem od něj nemusel poslouchat žádné připomínky (smích). Při utkání se soustředíte na hru, ale před ním a po něm to v sobě hodně prožíváte. Navíc moji poslední sezonu v bundeslize, tu předminulou, jsme s nimi ani jeden zápas neprohráli, oba remizovali. Tak jsem pak aspoň od něj nemusel nic poslouchat (úsměv).

V českém národním týmu jste odchytal 80 zápasů, už v roce 1997 startoval na mistrovství světa v Japonsku. Žárlíte trochu na bratra, že stále patří k pilířům reprezentace?
Vůbec! My jsme se tam vlastně měnili a já jsem strašně rád, že se nám povedlo za nároďák chytat i společně. I když to byly vlastně jen dva oficiální zápasy. Když jsem v reprezentaci končil, Péťa začínal. Já byl součástí předchozí generace , kde byli Martin Šetlík, Pavel Pauza, Pepa Kučerka, Miky Tonar a další. Byl to přerozený přerod. S bráchou jsme vždycky měli skvělé vztahy. I když jsme spolu působili v Plzni, byl tým na prvním místě, až pak nějaká sportovní rivalita.

Změnil jste se v Německu i jako házenkářských gólman?
To spíš souvisí s věkem, ne prostředím. Léta nezastavím. Postřeh sice zůstává, ale ta svalová rychlost se mění. Hlavní rozdíl je ve složení tréninku. Ve třiceti se regeneruje jinak než ve čtyřiceti, kdy je třeba i pár dnů, než se tělo dá dohromady. Ale cítím se výborně a pokud budu zdravý a budu cítit, že jsem platný, chci plnit i roli hráče. Až poznám, že na to nemám, bude to konečná. Motivaci mám pořád. A podívejte se na Radka Motlíka, který tady v minulé sezoně předváděl skvělé výkony v šestačtyřiceti.

Máte za sebou skvělou kariéru, ve které česká reprezentace pravidelně objížděla vrcholné turnaje. Teď je tahle éra pryč, jaká je podle vás současná úroveň české házené?
Je škoda, že s nároďákem nejsme výš, protože od jeho výsledků se hodnotí celý náš sport. Jsem přesvědčený, že na některých postech máme hráče světové úrovně. Jenže na dalších už není kde brát. Je to škoda, protože se pracuje na maximum. Věřím, že to zase půjde nahoru. Nebude to za rok, ale třeba za tři se to může projevit. Vidím to i v Plzni, kde se u malých kluků pohybují bývalí skvělí hráči, kteří mají co předat.