Je to velká pocta, děkoval Jaroslav Špaček po uvedení do Síně slávy

Pokud by mohl, ve výjimečné kariéře by bývalý hokejový obránce Jaroslav Špaček vrátil jedinou věc. Finále Stanley cupu v roce 2006, kdy s Edmontonem smolně prohrál rozhodující sedmé utkání s Carolinou. A ve chvíli, kdy soupeř vstřelil vítězný gól, seděl na trestné lavici... „Kdybychom ten zápas vyhráli, dostal bych se mezi držitele Triple Gold Clubu,“ připomněl 42letý  Jaroslav Špaček elitní společnost hokejistů, kteří v kariéře získali olympijské zlato, titul mistra svět i nejcennější klubovou trofej ve slavné NHL.

Ale i tak rokycanský rodák a plzeňský odchovanec Špaček patří mezi legendy, velikány českého hokeje. Byl členem slavné naganské party na zimní olympiádě 1998, třikrát slavil zlato na světovém šampionátu (1999, 2001, 2005). Ve sbírce má český titul s Plzní (2013) i švédský v barvách Färjstadtu. V zámořské NHL odehrál 941 utkání, které nasbíral v dresech Floridy, Chicaga, Columbusu, Edmontonu, Buffala, Montrealu a Caroliny.

Na začátku listopadu se dočkal další pocty. Slavnostně byl uveden do Síně slávy českého hokeje v Praze. A společně s ním další plzeňská legenda, obránce Vladimír Bednář. Sestava osobností, které vyrostly v Plzni, se tak v Síni slávy rozšířila na šest, již dříve do ní vstoupili Milan Kajkl, Bohuslav Ebermann, Jiří Kučera a Martin Straka.

Co jste při slavnostním uvedení do Síně slávy cítil? Radost, pýchu?

Člověk si to možná neuvědomuje, ale je to velká pocta. Ohlédl jsem se za svou kariéru, která začala na zimáku v Plzni. V kamenné Síni slávy jsem se byl podívat už předtím a člověka napadlo, že by rád byl její součástí. Jsem vážně moc rád, že se mi to podařilo. S hokejem jsem prožil velký kus života. A tohle je snad potvrzení, že člověk pro český hokej něco udělal.

Měl jste radost, že ve stejný den jako vy vstoupil mezi hokejové legendy i Vladimír Bednář, mistr světa z roku 1972 a v dětství možná jeden z vašich vzorů?
Velkou! Máme spolu vyvěšené dresy i pod stropem plzeňské haly. A když jsem v Plzni začínal, dělal v klubu vedoucího mužstva a já si ho dobře pamatuji při mých začátcích, jak mi radil.

Stejně jako teď vy svým následovníkům v roli asistenta národního týmu i poradce v extraligové Škodě, že?

Ta práce mě hrozně naplňuje, někdy možná až moc. Nejsem typ, co by jen seděl doma. I když to stojí spoustu času a úsilí, jsem rád, že můžu tuhle práci dělat pro klub i pro reprezentaci. Zároveň se ale rád věnuji dětem a je fajn, když s nimi mohu vyrazit někam na hory nebo na dovolenou.

Stýská se vám po hráčské kariéře?
Vůbec ne. Přemlouvali mě na staré pány, ale bolí mě koleno a musím se dát dohromady. Udržuju se, ale už bych nehrál. Ta zlatá tečka s Plzní, to byl nejlepší možný konec. Mohl to být velký průšvih,  ale dobře to dopadlo.

Pravda, ve zlaté sezoně 2012/13 jste naskočil rovnou do finále proti Zlínu, které vyvrcholilo sedmým zápasem na jihu Moravy. A Martin Straka tam dal ve druhém prodloužení zlatý gól.

Kdyby to tehdy nedopadlo dobře, asi bych si to vyčítal do konce života. Každý v Plzni si ten titul moc přál a bylo super i pro Stráču, že se ten sen vyplnil. Ale od té doby nebyla chvilka, kdy bych zalitoval, že už nemůžu hokej hrát. Už mě přestalo bavit podstupovat vše, co je s tím spojené.

Přesto jste u hokeje zůstal v jiné roli. Umíte si bez něj život představit?

Hokej je to jediné, co snad trošku umím. Určitě bych nemohl mít restauraci nebo dělat nějaké papírování. Ale hraji golf, rád cestuju, něco bych si našel. A na hokej bych určitě nezanevřel. Zatím mě to ale baví, jak to je. Možná bych se začal ještě více věnovat svým dětem a jejich tréninku. Na to ještě nemám až tolik času, jak bych chtěl.