Pořád se víc cítím víc jako hráč, než trenér, přiznává hokejbalista Ondřej Kejř

Pamatuje poslední mistrovský titul, který hokejbalisté Plzně vybojovali v roce 2005. Nechyběl v českém reprezentačním dresu na zlatém mistrovství světa 2009, které se konalo právě v západočeské metropoli, startoval i na dalších světových šampionátech. A nyní, v šestatřiceti letech, patří Ondřej Kejř stále k velkým oporám extraligového týmu HBC Plzeň. I když z vynikajícího útočníka a výborného střelce se stal obránce. A také hrající asistent trenéra.

"Ještě jsem chtěl pořád hrát v útoku, ale trenér už mě poslal do obrany," říkal Ondřej Kejř před startem nové sezony.

Jako nový asistent jste se tomu vzepřít nemohl?
Před sezonou jsem chtěl pouze hrát. Ale vypadl nám z realizačního týmu jeden trenér. Nabídl jsem proto svoji pomoc, i když hlavní zátěž a zodpovědnost leží na Luďku Polívkovi. Já jsem tam tak nějak do počtu.

Přesto, zajímá vás trenérská práce?
Mám toho za sebou, myslím, s hokejbalem dost. Takže vím, jak se má trenér v určitých situacích chovat. Zatím se to snažím nějak skloubit. Dá se to, ale přiznávám, že pořád se víc cítím jako hráč než trenér. Minulou sezonu mě trápila zranění, teď už se naštěstí cítím v pohodě a o to víc se těším na hřiště.

Začátek sezony se týmu povedl, atakujete nejvyšší příčky tabulky. Věříte, že letošní sezona bude úspěšná?
Už po předsezónním turnaji na Kladně jsme všichni věřili, že by to mělo být dobré. A i když tam pár zaváhání bylo, dostali jsme se na začátku sezony na správnou vlnu. Je fajn, že se do týmu zapojili další mladí hráči. Funguje to zatím dobře a vznikla tady určitá chemie. Samozřejmě každému s čímkoliv poradím. Ale základ je, aby se chtěli zlepšovat především oni sami.

Kdy jste vlastně začal s hokejbalem?
Někdy v deseti letech, jako spousta kluků v Plzni za barákem na plácku. Tehdy mě samozřejmě nenapadlo, že se jednou dostanu do reprezentace a právě v Plzni budu slavit zlato z mistrovství světa. Tenhle šampionát je pro mě stále tím nejhezčím hokejbalovým zážitkem.

Co vás na tomhle sportu tolik baví?
Všechno, opravdu. Od A do Z. Prošel jsem si s ním hodně. Od zranění, kdy nejvážnější byl asi naprasklý meniskus v koleni. Zažil radost z českého titulu s Plzní v roce 2005, zmíněné zlato ze světového šampionátu. Teď už mám jako hlavní přání prodloužit si kariéru co nejdéle a bez zranění.

Se kterým spoluhráčem se vám spolupracovalo nejlépe?
Asi s Markem Lendlem, s tím jsem toho odehrál nejvíce. V Plzni i v reprezentaci.

Hokejbal se za dobu, co se mu aktivně věnujete, asi hodně změnil, že?
Je to nesrovnatelné. Jako kluci si pamatujeme tenisáky naplněné vodou či mlékem, plácky bez mantinelů. Dnes hrajeme v halách. I hokejky jsou jiné, dřevěné nahrazují kompozitové. Ten sport si našel svoje místo a já jsem rád za každého fanouška, který na hokejbal přijde.