Obránce Jan Baránek musel ve 24 letech ukončit kariéru. Ale v životě jsou horší věci, říká

S fotbalovou Viktorií slavil dva mistrovské tituly, měl nakročeno do národního týmu, sledovaly ho kluby ze zahraničí. Jenže tenhle příběh pro obránce Jana Baránka bohužel nemá pohádkový konec.

V pouhých 24 letech musel odchovanec Ostravy v únoru kvůli vážnému zranění kolena ukončit aktivní kariéru. Nechtěl riskovat, že by musel dostat umělý kloub.

„Ale už jsem se s tím smiřoval delší dobu, nebylo to rozhodnutí ze dne na den. Jako tragédii to neberu, v životě se stávají horší věci,“ svěřil se Baránek.

Za Baník a Viktorii odehrál 77 ligových utkání, v nichž vstřelil osm branek, z toho pět za Plzeň. V jejím dresu přidal také devět startů v evropských pohárech.

Osudným se pro vás stal zápas domácího poháru v Hlučíně v září 2016, kdy jste si poranil koleno a musel na operaci. Co se stalo pak?

Po necelém měsíci jsem byl zpět, abych pomohl Plzni v Evropské lize proti rumunskému Giurgiu. Jenže problémy přetrvaly a vyžádaly si další dvě operace. S lékaři jsme se pak shodli, že po první operaci měla být delší pauza na rehabilitaci. Ale to je prostě kdyby. Mohl jsem mít pauzu o měsíc delší a stejně to mohlo dopadnout takhle.

Přesto jste dlouho věřil, že zranění se podaří vyléčit. Kdy jste začal tušit, že se věci vyvinou jinak?

Loni v zimě jsme si s vedením Plzně řekli, že to doléčíme úplně. Dostal jsem klid s tím, že nastoupím do letní přípravy normálně bez úlev. Plzeň se ke mně v těžké době zachovala férově, podporovala mě a zajistila mi veškerý možný servis. Dva týdny to šlo a koleno drželo. Jenže na soustředění ve Španělsku zase nateklo.

A od té doby to byl začarovaný kruh...

Chodil jsem po doktorech a každý říkal něco jiného. Definitivní rozhodnutí o konci kariéry jsem udělal na začátku tohoto roku. Byl jsem na vyšetření u doktora v zahraničí, který mému agentovi řekl, že koleno není špatné na normální život, ale že pokud budu pokračovat ve vrcholovém sportu, tak bych do dvou tří let mohl skončit s umělým kloubem. To jsem nechtěl riskovat.

Když opustíte vrcholový sport, stav kolena se bude lepšit?

Hlavní je teď pro mě zdraví. Budu koleno léčit bez zátěže a tlaku na uzdravení, uvidíme, co se stane. Abych teď přes závit hrál ještě dva roky ligu a zničil si zdraví, to za to nestojí. A stejně by mě to nezajistilo finančně do budoucna.

Co když se za dva roky koleno uzdraví natolik, že vám lékaři povolí zase plnou zátěž?

Není to konec na sto procent, ale na 99,5 procenta ano. Stále věříme v zázrak, že by se mohlo něco změnit. Určitě se udržovat budu, třeba hraji rád hokej, kde mi to problém nedělá. Ale už po roce cítím, že tělo zesláblo, takže upřímně nevěřím, že třeba po třech letech pauzy bych byl schopen se vrátit k vrcholovému sportu. Naděje umírá poslední, ale upínat se k tomu nechci.

Máte už docela jasno o své pracovní budoucnosti. Co přesně to bude?

Jsem domluvený na práci pro agenturu Sport Invest, která mě zastupovala. Budu fungovat jako regionální manažer rozvoje hráčů na severní Moravě společně s Tanasem Papadopulosem. Jsem vděčný, že agentura ode mě nedala ruce pryč a naopak mi nabídla spolupráci. Já chci u sportu zůstat, i když třeba na trénéřinu si momentálně netroufám. Nedokážu si představit, že sám vedu fotbalový tým.

Budete ale i z vlastní zkušenosti děti nabádat, aby kromě sportu nešidili ani studium?

Přesně tak. Je to hlavně apel na rodiče, aby to u svých dětí nastavili tak, že první je škola a teprve pak fotbal. Když se dostanete do vrcholového sportu, tak je to krásné, ale každý nemůže hrát ve Spartě a Plzni, kde se dá třeba nějakým způsobem zajistit pro zbytek života. Pak přichází okamžik, kdy je třeba se začlenit do normálního života. A když někdo hraje patnáct let jenom fotbal, tak to musí být hodně těžké. Já sám jsem vystudoval střední školu, až pak dostal přednost fotbal.