Gólman Motlík ukončil kariéru a vrhl se na podnikání

Ve 48 letech pověsil házenou na hřebík.  A že má na co vzpomínat. Brankář Radek Motlík, plzeňský odchovanec, nakoukl do české reprezentace, deset let působil ve Francii, s extraligovým Talentem třikrát v řadě slavil mistrovský titul, závěr kariéry prožil na Slovensku. Posledním úspěchem je bronz, který tam loni vybojoval s Povážskou Bystricí. Když pak nevyšly námluvy s několika dalšími kluby, rozhodl se skončit.

"Několikrát bylo na spadnutí nové angažmá, jednal jsem s českými i slovenskými kluby. Ale vždycky to na něčem ztroskotalo a já už byl pak ze všeho otrávený. Sedl jsem si, probral si to v sobě a rozhodl se, že je čas odejít," svěřil se Motlík. Nakrátko si ještě okolo Vánoc odskočil do druhé německé bundsligy, ale jinak jej naplno pohltil nový život. S kamarádem v Plzni na Slovanech otevřeli obchod se sportovním zbožím, Motlíka tak můžete vidět i jako prodavače za pultem.

Takže času na sentiment a vzpomínání moc nemáte?
Ani takový nejsem. Beru to s nadhledem, pozitivně a dívám se hlavně dopředu. Musím říci, že jsem se do podnikání ponořil naplno. Žiji jen novým obchodem a strašně mě to baví a naplňuje. Uvidíme, jak se to všechno rozjede. Nastal mi nový život.

Občas jste říkal, že chcete chytat do té doby, než skončí s hokejem Jaromír Jágr. Ten ještě věří, že se na ledovou plochu vrátí.
Také je mu o dva roky méně, než mně, takže má co dohánět! (smích) Já měl štěstí, že jsem vydržel celou kariéru bez vážnějšího zranění. Pokračovat jsem ještě chtěl, ale okolnosti dopadly jinak. Teď už nemá cenu se v tom moc hrabat.

Když jste před dvěma lety odcházel na Slovensko, měl jste jedno velké přání. Zahrát si ještě jednou proti své Plzni. Mrzí vás hodně, že to nevyšlo?
Mrzí. Když jsem odcházel do Bystrice, rýsovala se společná česko-slovenská soutěž. Na to jsem se hodně těšil. Nakonec to ale ztroskotalo. Přál jsem si ještě jednou zachytat v hale na Slovanech. Trošku i kvůli tomu, že ten můj odchod z Talentu nebyl úplně růžový, s některými lidmi ve vedení to zaskřípalo. Ale to už je pryč. Klukům na hřišti samozřejmě pořád držím palce a věřím, že to i letos dotáhnout hodně vysoko.

Vy jste s Talentem slavil tři mistrovské tituly. Řadíte tyhle chvíle v kariéře nejvýš?
Asi ano. To byla neskutečná jízda. Vždycky jsem chtěl něco dokázat s Plzní, tam, kde jsem vyrůstal a začínal s házenou. Všechny tři tituly byly báječné, ale nejraději vzpomínám na ten třetí. Předchozí dva jsme totiž vybojovali na hřišti soupeře. Tentokrát jsme rozhodující krok ve finále s Duklou udělali doma. Obrovská euforie, skvělí fanoušci, natřískaná hala. Z toho mám pořád husí kůži.

Co dalšího vám z házenkářských vzpomínek ještě naskočí?
Začátky ve Škodovce. V 16 letech si mě z dorostu vytáhl trenér pan Moulis, byl jsem v kabině s borci jako Pavlem Bernardem, Rudou Osičkou... Nějaký čas jsem strávil i na Dukle, což je pojem, chodili tam tehdy ty nejlepší hráči z celé republiky. A samozřejmě nemůžu zapomenout deset let ve Francii. Tam je házená úplně někde jinde, chodí tisíce lidí. A měl jsem tam dva roky možnost chytat nejvyšší soutěž, poznat nejlepší hráče světa, olympijské vítěze.

Nakoukl jste i do české reprezentace.
Bylo to v době, kdy se rozpadala federace. Bylo z toho ale jen 12 utkání. Na ta první si pamatuji dobře, národní tým vedl plzeňský kouč Míra Šafr a jeli jsme na turnaj do Holandska. Už je to hodně dávno. Je pravda, že v tomhle cítím jediný dluh na své sportovní kariéře. Byl jsem bohém a na trénink flink. Kdybych do toho dal víc, v národním týmu mám určitě víc utkání.

Máte dospělou dceru, není vám líto, že se nedala na házenou?
Vůbec ne. Chvíli hrála v Sélesttatu, když jsme žili ve Francii. Ale moc ji to nebralo. Vrhla se úplně na něco jiného. Vystudovala dvě vysoké školy, překládá z francouzštiny a učí i němčinu. Je z ní paní učitelka, teď chce ještě studovat v Rakousku a má plán stát se jednou děkankou.