Chtěl bych nějaký pohár zvednout nad hlavu, přeje si hokejista Milan Gulaš

Po čtyřech letech se do hokejové Plzně vrátil útočník Milan Gulaš. Českobudějovický rodák oblékal dres Škody poprvé v mistrovské sezoně 2012/2013 a měl parádní formu, ve 44 utkáních si tehdy připsal 55 kanadských bodů za 27 gólů a 28 přihrávek, válel v jedné formaci s Martinem Strakou a Tomášem Vlasákem. I proto si ho v lednu 2013 vyhlédl ruský Magnitogorsk a Gulaš tak s plzeňským týmem přišel o triumfální cestu play-off včetně vítězné finálové série se Zlínem.

"Klukům jsem pak fandil doma na gauči, protože s Magnitogorskem jsme tehdy vypadli hned v prvním kole play-off KHL s Ufou," vzpomíná 31letý Milan Gulaš.

O zlatou medaili ale nepřišel, na titulu měl svůj velký podíl. A navíc má za sebou vydařené "štace" v Magnitogorsku a především ve švédském Färjestadu, kde patřil uplynulé tři sezony k největším oporám. Teď je zpátky a má být hlavní útočnou silou Škody v příští extraligové sezoně.

V čem jste se za ty čtyři roky v Rusku a ve Švédsku nejvíce změnil?
Musím říct, že hlavně ve Švédsku to byla obrovská škola života. Kdybych neměl rodinu, možná bych se tam snažil kariéru i dohrát, strašně jsem si tam na život i na hokej zvyknul. Švédsko mi vyhovuje a všem klukům, kteří mají šanci se tam dostat, ho můžu jen doporučit. Když to shrnu jedním slovem, je to pozitivno. Oni se dívají pořád dopředu a snaží se být neustále pozitivní. To nám často chybí. Hokejově i duševně mě Švédsko posunulo dál.

Co tedy rozhodlo o vašem návratu?
Když jsem tehdy odcházel do Magnitogorsku, říkal jsem, že až se jednou budu vracet, tak jedině do Plzně. Zažil jsem tady moji nejlepší sezonu v kariéře, hokej, město i fanoušky si užíval. S Tomášem Vlasákem a Martinem Strakou jsem byl pořád v kontaktu. S manželkou jsme se rozhodovali jen o tom, zda ještě jednu sezonu nezůstaneme v zahraničí, než náš prcek půjde do školy. Ale teď čekáme dalšího potomka, už by bylo složitější cestovat někam ven. Pak už to bylo jednoduché rozhodování, s Plzní jsme se dohodli na nové smlouvě a já se už moc těším.

Věříte, že se může zopakovat taková sezona jako před čtyřmi lety?
K nějakým pohárům už jsem byl blízko, ale zatím jsem nad hlavu nic velkého nezvednul. To mě motivuje. A kdyby se nám to povedlo s Plzní, bylo by to nejlepší. Musíte věřit. O extralize jsem neztratil přehled, vím, jaká je její úroveň. I v Plzni pořád hodně kluků znám. Zatím mám z týmu velice dobrý pocit. Ale nejdůležitější bude, abychom vše dokázali na ladit a táhli za jeden provaz. Jen jako tým můžeme dokázat něco velkého.

Vy byste měl převzít roli jednoho z vůdců týmu. Jste na to připravený?
Je mi jednatřicet, té role se samozřejmě nezříkám a budu se snažit týmu pomoci ze všech sil. Ale znovu zopakuji, jen jako tým dokážeme udělat velké věci, jedinec v hokeji sám nic nedokáže.

K mužstvu jste se připojil až v červenci, kdy vyjel na led. Jak jste se připravoval předtím?
Individuálně, jsem už na to zvyklý. Spolupracoval jsem v Českých Budějovicích s Eddie Turkem, synem bývalého gólmana Edy Turka. Je mladý, vrhl se na kariéru kondičního kouče, jezdí na stáže do Ameriky, je v kontaktu s trenéry týmů z NHL. Snažili jsme se letos do suché přípravy vložit víc dynamických prvků a musím říci, že mi to vyhovovalo. Když jsem pak v Plzni podstoupil zátěžové testy, byl jsem příjemně překvapený. Snad se to projeví i v sezoně.

Po čtyřech letech se do hokejové Plzně vrátil útočník Milan Gulaš. Českobudějovický rodák oblékal dres Škody poprvé v mistrovské sezoně 2012/2013 a měl parádní formu, ve 44 utkáních si tehdy připsal 55 kanadských bodů za 27 gólů a 28 přihrávek, válel v jedné formaci s Martinem Strakou a Tomášem Vlasákem. I proto si ho v lednu 2013 vyhlédl ruský Magnitogorsk a Gulaš tak s plzeňským týmem přišel o triumfální cestu play-off včetně vítězné finálové série se Zlínem.

"Klukům jsem pak fandil doma na gauči, protože s Magnitogorskem jsme tehdy vypadli hned v prvním kole play-off KHL s Ufou," vzpomíná 31letý Milan Gulaš.

O zlatou medaili ale nepřišel, na titulu měl svůj velký podíl. A navíc má za sebou vydařené "štace" v Magnitogorsku a především ve švédském Färjestadu, kde patřil uplynulé tři sezony k největším oporám. Teď je zpátky a má být hlavní útočnou silou Škody v příští extraligové sezoně.

V čem jste se za ty čtyři roky v Rusku a ve Švédsku nejvíce změnil?
Musím říct, že hlavně ve Švédsku to byla obrovská škola života. Kdybych neměl rodinu, možná bych se tam snažil kariéru i dohrát, strašně jsem si tam na život i na hokej zvyknul. Švédsko mi vyhovuje a všem klukům, kteří mají šanci se tam dostat, ho můžu jen doporučit. Když to shrnu jedním slovem, je to pozitivno. Oni se dívají pořád dopředu a snaží se být neustále pozitivní. To nám často chybí. Hokejově i duševně mě Švédsko posunulo dál.

Co tedy rozhodlo o vašem návratu?
Když jsem tehdy odcházel do Magnitogorsku, říkal jsem, že až se jednou budu vracet, tak jedině do Plzně. Zažil jsem tady moji nejlepší sezonu v kariéře, hokej, město i fanoušky si užíval. S Tomášem Vlasákem a Martinem Strakou jsem byl pořád v kontaktu. S manželkou jsme se rozhodovali jen o tom, zda ještě jednu sezonu nezůstaneme v zahraničí, než náš prcek půjde do školy. Ale teď čekáme dalšího potomka, už by bylo složitější cestovat někam ven. Pak už to bylo jednoduché rozhodování, s Plzní jsme se dohodli na nové smlouvě a já se už moc těším.

Věříte, že se může zopakovat taková sezona jako před čtyřmi lety?
K nějakým pohárům už jsem byl blízko, ale zatím jsem nad hlavu nic velkého nezvednul. To mě motivuje. A kdyby se nám to povedlo s Plzní, bylo by to nejlepší. Musíte věřit. O extralize jsem neztratil přehled, vím, jaká je její úroveň. I v Plzni pořád hodně kluků znám. Zatím mám z týmu velice dobrý pocit. Ale nejdůležitější bude, abychom vše dokázali na ladit a táhli za jeden provaz. Jen jako tým  můžeme dokázat něco velkého.

Vy byste měl převzít roli jednoho z vůdců týmu. Jste na to připravený?
Je mi jednatřicet, té role se samozřejmě nezříkám a budu se snažit týmu pomoci ze všech sil. Ale znovu zopakuji, jen jako tým dokážeme udělat velké věci, jedinec v hokeji sám nic nedokáže.

K mužstvu jste se připojil až v červenci, kdy vyjel na led. Jak jste se připravoval předtím?
Individuálně, jsem už na to zvyklý. Spolupracoval jsem v Českých Budějovicích s Eddie Turkem, synem bývalého gólmana Edy Turka. Je mladý, vrhl se na kariéru kondičního kouče, jezdí na stáže do Ameriky, je v kontaktu s trenéry týmů z NHL. Snažili jsme se letos do suché přípravy vložit víc dynamických prvků a musím říci, že mi to vyhovovalo. Když jsem pak v Plzni podstoupil zátěžové testy, byl jsem příjemně překvapený. Snad se to projeví i v sezoně.