ZAVŘÍT
Sportovní portál města Plzně

Sedmdesátník Karel Trachta nezahálí. Práce s dětmi mě naplňuje, hlásí

REDAKCE

V březnu oslavil kulatiny, ale že by v sedmdesáti zahálel doma na gauči, to rozhodně ne. Karel Trachta, někdejší výborný hokejový obránce a poté úspěšný trenér, se v Plzni věnuje dětem a na zimním stadionu je tak během sezony téměř denně.

„S chlapy to bylo víc o nervy, s dětmi je to zase každodenní piplačka. Ale ta práce mě strašně naplňuje, mezi dětmi se stárne pomaleji. A to jsem přitom nikdy trénovat nechtěl,“ svěřuje se rodák z Vochova, kde vyrůstal s další plzeňskou legendou Bohuslavem Ebermannem. Toho čeká sedmdesátka příští rok.

Je tenhle věk důvodem k většímu bilancování?

Určitě k tomu nabádá. Vzpomínek je hodně, z dob hráčských i trenérských. Hokej mám pořád moc rád a snad mám dětem co předat. I proto mě moc potěšilo, že jsem dostal při vyhlašování nejlepších mladých sportovců v anketě Nadace sportující mládeže ocenění pro trenéry za práci s mládeží. Protože s nimi je to úplně jiná práce než s dospělými.

V čem především?

Já jsem přesvědčený, že trenér mládeže musí být i dobrý pedagog a ty mladé kluky vychovávat také pro život. Jestli tohle některý kouč u dětí zanedbává, je to špatně. Mám s tím zkušenosti, když jsem dřív trénoval juniory. Spousta kluků vůbec nechodila do školy nebo ji hodně zanedbávala. Já se to snažil vždycky řešit s rodiči, nebylo mi to jedno. Disciplíně a slušnosti se snažím učit děti na zimáku doteď. Jsem rád, že mám vedle sebe Milana Voláka, kterého jsem léta trénoval. Je to správný chlap a být s ním na ledě s těmi prcky je radost.

Vraťme se do dob, kdy jste byl v jejich věku vy. Na tréninky jste dojížděl vlakem s Vochova společně s Bohuslavem Ebermannem, jak na ta léta vzpomínáte?
My si užili své. Vždyť i do školy jsme museli dojíždět až do Touškova. Každý den, v zimě, v létě, na kole nebo pěšky. Na zimní stadion v Plzni jsem se šel přihlásit s Bohoušem v devíti letech. A zatímco jeho vzali, mně řekli, že neumím bruslit. Týden jsem doma brečel. Ale pak jsem se kousl, piloval na rybníku celou zimu bruslení. A příští rok už mě vzali.

Byl jste u toho, když v roce 1967 získala Dukla Jihlava historicky první titul. Letos je to přesně padesát let...
Krásné vzpomínky! A také dva skvělé roky v životě. My se věnovali jen v hokeji. Do Jihlavy nás přišlo sto, v kádru zůstalo sedm lidí. A já tehdy za Jihlavu odehrál sto procent zápasů. Tenkrát se hrálo na čtyři beky, měl jsem tu čest hrát se Suchým, se Šmídem nebo s Vláďou Bednářem. Ten titul byl nakonec můj největší úspěch v hráčské kariéře. Navíc nás tam bylo Plzeňáků víc, gólman Pepík Hovora, v obraně Jirka Neubauer. A hned další rok přišel Vláďa Bednář.

Vaším spoluhráčem byl i Josef Augusta, který letos odešel do hokejového nebe. Jak vzpomínáte na něj?
Moc! S Pepíkem jsem dokonce rok spal na pokoji. Je mi strašně líto, že už tady není. Shodou okolností na stejnou nemoc zemřel i můj bratr, oba navíc onemocněli ve stejný čas... A oba mi moc scházejí. Pepík byl sportovec, velký dříč a pro český hokej toho udělal strašně moc.

Několik let jste trénoval i plzeňské áčko v nejvyšší soutěži. Na které období vzpomínáte nejraději?
Na to úplně první v roce 1990. Asi po pátém kole odvolali trenéra Karla Pražáka a vedení Škodovky mě oslovilo. Já si k sobě přibral Marka Sýkoru, z posledního místa jsme se dostali až na páté místo, hráli fakt dobře. Já pak zvolil odchod na trenérské angažmá do Itálie a další sezonu Plzeň došla pod Markem až do finále proti Trenčínu. I když jsem v Itálii zažil krásné roky, že jsem přišel o tuhle jízdu, to je mi dodnes líto.

Nový příspěvek

Pro přidání příspěvku se musíš nejdřív přihlásit nebo zaregistrovat

ODEBÍRAT ČLÁNKY E-MAILEM

Pravidelný přísun informací o sportování v Plzni

Ahoj, když si u nás vypneš blokování reklam, umožníš poskytovat SportCentral i nadále zdarma. Děkujeme za zvážení :-)[x]