Peking byl můj splněný sen, vzpomíná lukostřelkyně Barbora Horáčková

V srpnu 2008 zažila vrchol kariéry v čínském Pekingu. Plzeňská lukostřelkyně Barbora Horáčková soutěžila na olympijských hrách, kde se česká (dříve československá) lukostřelba představila po dlouhých 28 letech. Horáčková, kterou v Pekingu doplnil ještě další Čech Martin Bulíř, sice prohrála v soutěži jednotlivkyň už v prvním kole s Ukrajinkou Kovalovou, ale rozhodně nezklamala, nastřílela tehdy osobní rekord s dvanácti šípy a soupeřce podlehla až po velkém boji.

„Pro mě to byla překonaná obrovsky vysoká meta, o které jsem snila. Bylo úžasné, že jsem se na olympijské hry probojovala. Ale tam jsem také dospěla k prozření, že Coubertinovské heslo - není důležité zvítězit, ale zúčastnit se - je dávno v tahu,“ vzpomínala ostravská rodačka Barbora Horáčková na nedávném setkání Nadačního fondu západočeských olympioniků (NFZO). Členka Arcusu Plzeň, která statečně bojuje s vážnou nemocí, na něm převzala finanční podporu z rukou šéfa NFZO Vladimíra Jarého.

Líbilo se vám na setkání bývalých olympioniků?
Byla jsem tady nejmladší, takže ano. (smích) Byl to trošku zvláštní pocit, protože my lukostřelci nejsme na takovou pozornost zvyklí. Znala jsem samozřejmě pana Jarého, paní Věru Štruncovou, střelce Jana Kůrku a Míru Vargu, který byl také v Pekingu. A poznala řadu nových, milých tváří. Moc hezky jsem si popovídala třeba s bývalou atletkou Marcelou Neckářovou, to je velmi šarmantní a společenská dáma.

Bylo by dobře, aby se do nadačního fondu zapojili i mladší olympionici z kraje?
Máme jich tady několik. Slyšela jsem, že třeba Kačka Emmons je také členkou, ale žádných akcí se nezúčastní. Chápu to, je vytížená rodinou. Ale je řada dalších a bylo by dobré, aby se zapojili i ti mladší. Možná to zatím tak nevnímají, ale všechno má svůj čas.

Vy jste dříve o téhle aktivitě věděla?
Fond funguje už šest let, věděla jsem o jeho existenci, ale vstoupila jsem do něj až letos. Oslovil mě pan Jarý, dali jsme si schůzku, kde mi přiblížil fungování nadačního fondu. A já se rozhodla do toho zapojit. Zároveň si vážím toho, že mohu být ve společnosti tolika skvělých bývalých sportovců.

Lukostřelbě se věnují i vaše dvě dcery. Jak jim to jde?
Obě vlastně vyrostly na střelnici, ale neměly to postavené tak, že lukostřelbu dělat musejí. Mladší Johanka se jí věnuje, ale není pro ni na prvním místě, nedává do toho tolik nasazení a já ani její otec ji nikterak netlačíme. Starší Maruška má naopak velké plány, patří mezi naše velké naděje, je letošní mistryní republiky v ženách i v juniorkách, prosadila se i v závodech Evropského poháru. Ale neobejde se to bez podpory, dotací… Pořád je na tom lukostřelba tak, že podstatnou část nákladů si závodník hradí sám.

Tak to bylo i při vaší účasti na pekingské olympiádě?
Z práce jsem si musela vzít volno. A dalo by se snadno spočítat, kolik olympioniků v Pekingu zároveň chodilo do zaměstnání. I v lukostřelbě je řada států, kde jsou reprezentanti profesionálové nebo poloprofesionálové. Tak jako u nás funguje Dukla, jsou tam pod křídly armády či policie. Lukostřelci jsou v podstatě stádní zaměstnanci.  Pamatuji si, jak jsme tehdy byli na českém velvyslanectví v Pekingu na setkání s tehdejším premiérem Mirkem Topolánkem. Tam jsem si povídala se střelkyní Lenkou Maruškovou a ta byla šokovaná, když zjistila, že k lukostřelbě normálně chodím do práce.